Optimus Template

Na dětské chirurgii v Thomayerově nemocnici je krásná prostorná herna, kde jsme si připadali jako v koncertním sále. Děti hrály s radostí na nástroje a ty, které musely zůstat připoutané v postýlkách, se dokonce vrtěly do rytmu, jak jen mohly. Vtipná byla rozmluva s velkýma klukama, kteří nakoukli do herny, co že se to tam bude dít, a když viděli samé malé děti, tak se otočili a chystali se zpátky na pokoj. Nabídli jsme jim, že zahrajem, co budou chtít, ale správně odhadli, že jejich oblíbenou muziku v repertoáru (zatím) nemáme a punk prý hrajou už jen starci. Z legrace jsme si chvíli ještě vzájemně oponovali, bylo znát, že tahle diskuze nás (za "starý" pankáče) a hochy (za new generation) baví a se smíchem jsme se nakonec rozešli. Vlastně už tohle setkání přispělo k hezké a uvolněné atmosféře po celou dobu hraní. Vážně moc, moc krásné odpoledne s dětmi a dospěláky na chirurgii.Na neurologii to bylo fajn, možná trochu smutno na začátku, ale po pohádce odcházely děti i maminky snad malinko veselejší.
Jen na psychiatrii to byl dneska tvrdý oříšek. Děti jsou prima, živé,
chtějí si hrát, všechno vyzkoušet, ukázat, co umějí, což naprosto
chápeme a s povděkem přijímáme. Jen je jich tam opravdu hodně a byly i chvíle, kdy to bylo náročné ukočírovat. Sestřičky nám pomáhaly s dětmi komunikovat, aby se na každého dostalo a nikdo se necítil opomenutý. Když měly děti v rukou nástroje, nechali jsme je s Fumasem řádit, chrastit, bubnovat co to dá, aby ze sebe dostaly tu energii, kterou vydat chtějí a potřebují. Při pohádce pak byly jako myšky a báječně spolupracovaly. Nevím, jestli to bylo i tím, že jsme je předtím nechali se vybubnovat a vyřádit. Každopádně pohádku o tom, jak pejsek s kočičkou myli podlahu, sledovaly se zaujetím a hlavně ji přijaly i větší děti, což jsem, přiznám se, tentokrát vůbec nečekala. A mně i Fumasovi se,
myslím, dost ulevilo.

Káča Tschornová

V sobotu 4. června jsme se s Hankou Grančičovou vydaly do Krnova, kde Kofola pořádala dětský den pro své zaměstnance a to doslova, protože hezké slunečné odpoledne vonící klobáskami a šumící vychlazenou Kofolou a pivkem si přišli užít i zatím bezdětní dospěláci. A my jsme si to myslím taky hezky prožily. Vzaly jsme žabáky a ve dvou vstupech zahrály čtyři žabí příběhy. Probíhalo to úplně stejně, jako když hrajeme pro děti v nemocnici, nejdřív písničky na přání, děti zpívají a hrají na nástroje a pak pohádka. A fungovalo to taky úplně stejně-zpívaly maminky, zpívali tatínci a děti si hladily žabáčky, krmily je travičkou a určitě by jim i nachytaly masařky, kdyby tam nějaké lítaly, protože ty mají Kvak a Žbluňk nejradši.A úplně nakonec jsme děti vzaly za ručky a společně jsme si šli zatančit na plácek, kde už vyhrávala hudba a čekalo se na první tanečníčky. Zablbli jsme si parádně, pak nám přišel k duhu pohárek vychlazené Kofoly a ochotní kofoláci nás odvezli na vlak se všema těma našema kuframa a kytarou. Pak jsme si s Hankou rekapitulovaly naše hraní a říkaly si, co mohlo vyjít líp, ale shodly jsme se na tom, že nás moc potěšily dospělácké i dětské reakce na loutkové představení, a taky to, že za námi přišel malý Patrik a řekl, že se mu to strašně líbilo. A mě překvapilo, že to všechno fungovalo úplně stejně jako v nemocnici. Inu, divadlo je divadlo a jak řekla moje milá slovenská kolegyně z Bábek v nemocnici na adresu našeho hraní po nemocnicích- "každý chce být šťastný".

Káča Tschornová

Pondělky v Motole fungují pravidelně - Loutky docházejí na
onkohematologii i jiná oddělení, a tak můžeme dětem slíbit, že příště
přijdem zas. Bohužel jich tam je hodně, se kterými se budeme vídat třeba i následující půlrok. Budeme se snažit ze všech sil zpestřit jim náročný pobyt v nemocnici. A když zahrajem jedno divadýlko a děti budou chtít další, jako Dášenka, která je na onkohema už fakt dlouho a často i bez maminky, tak prostě budem hrát, dokud se ty slzičky neosuší.

Káča

Dětská nemocnice v Písku není veliká, ale byli jsme očekáváni panem ředitelem, lékaři, sestřičkami i dětmi a maminkami. Hráli jsme na herně O nemocném budulínkovi a děti se do hry ochotně zapojily, dokonce i jedna maminka se nechala zlákat. Neměli jsme dostatek ponožek, abychom obdarovali všechny nemocné děti, ale pro jednu malou holčičku, co šla právě na vyšetření a jejíž maminka vlastně během celého našeho představení potlačovala slzy, tak pro tu holčičku nám ponožka - pejsek zbyla a přišla právě vhod. Navštívili jsme také děti na JIPCE a pak jsme ujížděli směr Tábor. Tam jsme si v herně zahráli ponožkovou pohádku a tentokrát jsme měli ponožek pro všechny děti akorát. Když jsme odcházeli, ozýval se po chodbě štěkot našich ponožkových pejsků. Hra pokračovala dál. Svou misi jsme tentokrát završili v cukrárně. U nemocnice mají neuvěřitelné zákusky...

Marka a Granka

Už druhým rokem jsme zavítali do nemocnice v Kroměříži. Hráli jsme na interně po pokojích a měli opravdu radost, když se k nám těžce postižený chlapec přidal a zpíval a broukal, jak mu jen jeho postižení dovolilo. I sestřičky si ho přišly poslechnout. Na očním zase právě nabrali malé pacienty a ti se cítili trochu nesví, protože zde budou muset strávit týden bez rodičů. Naše vystoupění přišlo tedy v pravou chvíli. Smáli se a na všechen smutek zapomněli. Nakonec jsme šli na psychiatrii větších dětí a v tělocvičně jsme spolu s nimi zpívali a pak hráli příběh o žabácích a legračních plavkách. Smáli se opravdu srdečně a přišla se podívat dokonce i paní primářka. Psychiatrická léčebna se nachází v opravdu nádherně zachovalých secesních domech. Měli jsme čas si prohlédnout i město. Děkujeme zvláště panu doktorovi Richardu Kremlovi, který naši návštěvu zorganizoval a pak také Janu Talafantovi, který nás loni finančně podržel, když bylo opravdu nejhůř. Letos nás pozval na oběd a hezky jsme si popovídali. Marka a Tonda

Poprvé v Plzni. Najít nemocnici nebylo nic lehkého, bloudili jsme. Naštěstí nás úžasná sestřička Lída Romová navigovala. Nutno říci, že ne jen auto směřující k nemocnici, ale i cesty po odděleních. Dostali jsme papírek, kde byla čísla pokojů, které máme navštívit a jména dětí, které se na nás těší. Hráli jsme také v herně pro chodící pacienty a zpívali písničky. Sestřičky připomínaly anděly, byly pozorné, usměvavé a milé. Dnes také poprvé hrály ponožkové loutky a zvláště růžová Mici všechny holky rozesmála. Navštívili jsme také dvě děti po autohavárii. Sašu a ještě malou holčíčku, jejíž jméno jsem zapomněla. Měly z naší návštěvy opravdovou radost a my byli také blažení, že jsme užiteční. Rozdávali jsme také ponožky a dětem se moc líbily.Z nemocnice jsme odcházeli v šest hodin, ale u srdce nás hřál pocit dobře odvedené práce.Těšíme se na příští návštěvu a všem přejeme brzké uzdravení...

Marka a Hanka