Optimus Template

Poprvé v Plzni. Najít nemocnici nebylo nic lehkého, bloudili jsme. Naštěstí nás úžasná sestřička Lída Romová navigovala. Nutno říci, že ne jen auto směřující k nemocnici, ale i cesty po odděleních. Dostali jsme papírek, kde byla čísla pokojů, které máme navštívit a jména dětí, které se na nás těší. Hráli jsme také v herně pro chodící pacienty a zpívali písničky. Sestřičky připomínaly anděly, byly pozorné, usměvavé a milé. Dnes také poprvé hrály ponožkové loutky a zvláště růžová Mici všechny holky rozesmála. Navštívili jsme také dvě děti po autohavárii. Sašu a ještě malou holčíčku, jejíž jméno jsem zapomněla. Měly z naší návštěvy opravdovou radost a my byli také blažení, že jsme užiteční. Rozdávali jsme také ponožky a dětem se moc líbily.Z nemocnice jsme odcházeli v šest hodin, ale u srdce nás hřál pocit dobře odvedené práce.Těšíme se na příští návštěvu a všem přejeme brzké uzdravení...

Marka a Hanka

Další pondělí na onkohematologii. Když sem člověk chodí častěji, pamatuje si děti i rodiče a často na něj padá smutek. Jenže tentokrát... na jednom z pokojíčku se těšila asi patnáctiletá slečna, že snad už brzy půjde domů. Když jsme zpívali, prozradila se krásným hlasem a později i přiznala, že zpívá ve sboru. Maminka na ní zase řekla, že hraje na piáno a to už leželo piáno u ní na posteli a my se zaposlouchali do nádherné písně, kterou složili její kamarádi proti leukémii a poslali ji sem do nemocnice. Byla o kořenech. Že je zapotřebí zapustit je hluboko, hodně hluboko, až tam, kde je Bůh, protože on dá kořenům sílu, zdraví a život. A tak se stalo, že jsme měli roušky mokré od slz, ale pusa a srdce se usmívaly. Amen.

Bylo to dneska v Motole divadelně pestré. Na neurochirurgii jsme hráli s Fumasem pohádku o tom, jak pejsek a kočička myli podlahu. Ale hlavně jsme zpívali, protože pětiletá Míša byla nevyčerpatelná studnice všemožných písniček-od Waldemara Matušky po skupinu Kabát. A Vanesce, která do Motola přijela až z Martina, jsme zpívali slovensky Prší, prší, len sa leje, nezatváraj milá dvere......i maminka a slečna dobrovolnice, která si s dětmi přišla také hrát a taky byla Slovenka, se zdály být potěšeny.
Na ORL jsme tahali řepu a byla tam krásná atmosféra, všichni měli smysl pro humor a tak jsme se i trochu špičkovali a vzájemně bavili. Maličká holčička neslyšela, ale na kastanětky hrála a nakonec jsme si poděkovaly ve znakovém jazyce. Ale to byla jen taková třešnička, vlastně jsme si, myslím, rozuměli všichni i tak. Na kardiochirurgii došlo na marionetky. Užili jsme si to všichni, děti seděly, ani nedutaly a maminky se usmívaly vtipům určeným taky pro ně. Však v Červené Karkulce je pro ně místa dost.
Krása. Řekla jedna maminka. Ale krása to byla pro nás. Taková spolupráce a chuť a ochota si hrát.

Káča

Dnes jsme do brněnské nemocnice vyrazili ve čtyřech (Hanka, Marka a obě Janky), takže vskutku československý tým. Díky tomu jsme zvládli šest oddělení (ORL, oční, chirurgii, neurologii a obě interny) Všude nás přijali s obrovským nadšením. Zpívali jsme česky i slovensky a dnes si poprvé zahrála i ponožka Evelýna (dostala jméno od dvou malých pacientek na interně). Hráli jsme žabáky a nabádali všechny děti, aby vyprávěli až přijdou domů, že v nemocnici mají žáby. Užili jsme spoustu legrace. Na neurologii jsme zase zaujali kytarou a rozličnými hudebními nástroji, které některé děti nechtěly pustit z ruky. Naštěstí jsme měli omalovánky a šikovně za ně nástroje vyměnili. Měli jsme co dělat, abychom stačili autobus směr Praha a směr Bratislava.

Dětský pavilón ve tvaru parníku. Přijíždíme autem s taškami plnými dobronožek od Kofoly, řídí milá osůbka Jana Klusáčková, z agentury Intensity, která nás všude bezpečně dovezla. (Ostatně, stará se o projekt www.dobronožky.cz, kdyby pro nás někdo chtěl vyrobit ponožku, tak tam). V nemocnici nás uvítala paní Michaela Češková a dovedla nás na onkohematologii, kde jsme hráli na pokoji a potom v herně pro více dětí Žabáky. Pak nás čekala neurologie a díky paní Michaele vlastně dorazili všichni chodící pacienti od půl roku až do osumnácti let. V africké nemocnici ale věk nerozhoduje. Tam jsou nemocná zvířata a jejich nemoce jsou vždycky trochu legrační. Hráli všichni, malí i velcí a užili jsme si to. Také jsme měli radost, že můžeme rozdávat dětem ponožky, protože děti mají z dárků vždycky radost.

Marka a Tonda

Dneska v Motole spousta dobrých zpráv-na očním dětičky, které už brzo pustí domů. Možná proto byly veselé. Na chirurgii pejsek a kočička nezklamali a u postýlek si vypávěli s dětmi, které musí zůstat na lůžku.
V herně na neurochirurgii a pak i na očním jsme hráli Červenou Karkulku, opět s marionetkama. Napodruhé byla pohádka trochu neposlušná, nebo spíš já a kolega Fumas. Bylo nám líto, že se vlk nakonec utopí, a tak jsme navrhli, jestli bychom ho neměli zachránit. Ale neprošlo to. Dobře mu tak! Doufáme jen, že dětičkám, které zůstanou déle, ten týden uteče tak rychle, jako utíká od hraní ke hraní nám.

Káča