15let

Myš

Pouze s vaší pomocí

Pouze s Vaší pomocí budeme pokračovat s návštěvami malých marodů. Váš dar v jakékoliv výši pomůže dětem překonat pobyt v nemocnici. Darujte jim prosím úsměv ještě dnes!

 

3500

Darujte_cards_11sml


 

Myš

Aktuálně - Ze světa loutek

V Horních Břežanech pro nás pletou babičky úžasné prstové loutečky. Prý když v noci nemůžou spát, upletou třeba ježibabu nebo vodníka s vodnicí, princeznu nebo babičku, abychom mohli dětem v nemocnicích zahrát další minipohádku. Pochopitelně vyrábějí spoustu dalších výrobků.Vede je báječná Dáša Paclíková, která je povzbuzením i nám v nejrůznějších oblastech naší práce. Babičky mají dokonce i své stránky:www.senin.jex.cz

 

MOC A MOC DĚKUJEME!!! A dáme vědět, jak se dětěm vaše loutečky líbily.

 

 

Dnes jsme opět navštívili Zuzku a zaznamenali, že je veselejší. Dozvěděli jsme se, že je to šermířka. Usmívala se a těšila se na zpívání. Tak jsme zpívali o sto šest, protože minule ještě zpívat nemohla a užili jsme si to. No a úplně na závěr jsem se dotkla svého elektrického piánka a ono začalo hrát samo takový soundtrack no a my jsme začali tancovat. Vlastně to začala Zuzka a my se postupně přidali. A tak jsme dnes na hematologii tancovali a sestřičky, co šly kolem a viděly nás, se vážně chechtaly. To se zkrátka jen tak nestává... to jen se Zuzkou...a vleže

Dole na onkologii jsem pak dostala od Elišky papouška. Když už prý jednoho doma mám, tak aby byli dva, aby nebyl sám. Měla jsem obrovskou radost, protože před odchodem Eliška odlepila papouškovi všechny náplastě, aby odešel zdravý.

Vedle na pokoji byla Dáša, která tolik touží po kytaře. Hrály jsme a zpívaly, přestože jí dneska nebylo moc dobře. A taky jsme si povídaly. O všem. Dáša si pak na chvíli vyprosila pejska a kočičku, aby si s nimi mohla chvíli pohrát. A před odchodem se za ní dokonce doletěl podívat i Eliščin papoušek.

Myslíme na vás, zlatíčka, a moc vám přejeme uzdravení!!!!

Marka

Pondělky v Motole fungují pravidelně - Loutky docházejí na
onkohematologii i jiná oddělení, a tak můžeme dětem slíbit, že příště
přijdem zas. Bohužel jich tam je hodně, se kterými se budeme vídat třeba i následující půlrok. Budeme se snažit ze všech sil zpestřit jim náročný pobyt v nemocnici. A když zahrajem jedno divadýlko a děti budou chtít další, jako Dášenka, která je na onkohema už fakt dlouho a často i bez maminky, tak prostě budem hrát, dokud se ty slzičky neosuší.

Káča

Na dětské chirurgii v Thomayerově nemocnici je krásná prostorná herna, kde jsme si připadali jako v koncertním sále. Děti hrály s radostí na nástroje a ty, které musely zůstat připoutané v postýlkách, se dokonce vrtěly do rytmu, jak jen mohly. Vtipná byla rozmluva s velkýma klukama, kteří nakoukli do herny, co že se to tam bude dít, a když viděli samé malé děti, tak se otočili a chystali se zpátky na pokoj. Nabídli jsme jim, že zahrajem, co budou chtít, ale správně odhadli, že jejich oblíbenou muziku v repertoáru (zatím) nemáme a punk prý hrajou už jen starci. Z legrace jsme si chvíli ještě vzájemně oponovali, bylo znát, že tahle diskuze nás (za "starý" pankáče) a hochy (za new generation) baví a se smíchem jsme se nakonec rozešli. Vlastně už tohle setkání přispělo k hezké a uvolněné atmosféře po celou dobu hraní. Vážně moc, moc krásné odpoledne s dětmi a dospěláky na chirurgii.Na neurologii to bylo fajn, možná trochu smutno na začátku, ale po pohádce odcházely děti i maminky snad malinko veselejší.
Jen na psychiatrii to byl dneska tvrdý oříšek. Děti jsou prima, živé,
chtějí si hrát, všechno vyzkoušet, ukázat, co umějí, což naprosto
chápeme a s povděkem přijímáme. Jen je jich tam opravdu hodně a byly i chvíle, kdy to bylo náročné ukočírovat. Sestřičky nám pomáhaly s dětmi komunikovat, aby se na každého dostalo a nikdo se necítil opomenutý. Když měly děti v rukou nástroje, nechali jsme je s Fumasem řádit, chrastit, bubnovat co to dá, aby ze sebe dostaly tu energii, kterou vydat chtějí a potřebují. Při pohádce pak byly jako myšky a báječně spolupracovaly. Nevím, jestli to bylo i tím, že jsme je předtím nechali se vybubnovat a vyřádit. Každopádně pohádku o tom, jak pejsek s kočičkou myli podlahu, sledovaly se zaujetím a hlavně ji přijaly i větší děti, což jsem, přiznám se, tentokrát vůbec nečekala. A mně i Fumasovi se,
myslím, dost ulevilo.

Káča Tschornová

Dětská nemocnice v Písku není veliká, ale byli jsme očekáváni panem ředitelem, lékaři, sestřičkami i dětmi a maminkami. Hráli jsme na herně O nemocném budulínkovi a děti se do hry ochotně zapojily, dokonce i jedna maminka se nechala zlákat. Neměli jsme dostatek ponožek, abychom obdarovali všechny nemocné děti, ale pro jednu malou holčičku, co šla právě na vyšetření a jejíž maminka vlastně během celého našeho představení potlačovala slzy, tak pro tu holčičku nám ponožka - pejsek zbyla a přišla právě vhod. Navštívili jsme také děti na JIPCE a pak jsme ujížděli směr Tábor. Tam jsme si v herně zahráli ponožkovou pohádku a tentokrát jsme měli ponožek pro všechny děti akorát. Když jsme odcházeli, ozýval se po chodbě štěkot našich ponožkových pejsků. Hra pokračovala dál. Svou misi jsme tentokrát završili v cukrárně. U nemocnice mají neuvěřitelné zákusky...

Marka a Granka

V sobotu 4. června jsme se s Hankou Grančičovou vydaly do Krnova, kde Kofola pořádala dětský den pro své zaměstnance a to doslova, protože hezké slunečné odpoledne vonící klobáskami a šumící vychlazenou Kofolou a pivkem si přišli užít i zatím bezdětní dospěláci. A my jsme si to myslím taky hezky prožily. Vzaly jsme žabáky a ve dvou vstupech zahrály čtyři žabí příběhy. Probíhalo to úplně stejně, jako když hrajeme pro děti v nemocnici, nejdřív písničky na přání, děti zpívají a hrají na nástroje a pak pohádka. A fungovalo to taky úplně stejně-zpívaly maminky, zpívali tatínci a děti si hladily žabáčky, krmily je travičkou a určitě by jim i nachytaly masařky, kdyby tam nějaké lítaly, protože ty mají Kvak a Žbluňk nejradši.A úplně nakonec jsme děti vzaly za ručky a společně jsme si šli zatančit na plácek, kde už vyhrávala hudba a čekalo se na první tanečníčky. Zablbli jsme si parádně, pak nám přišel k duhu pohárek vychlazené Kofoly a ochotní kofoláci nás odvezli na vlak se všema těma našema kuframa a kytarou. Pak jsme si s Hankou rekapitulovaly naše hraní a říkaly si, co mohlo vyjít líp, ale shodly jsme se na tom, že nás moc potěšily dospělácké i dětské reakce na loutkové představení, a taky to, že za námi přišel malý Patrik a řekl, že se mu to strašně líbilo. A mě překvapilo, že to všechno fungovalo úplně stejně jako v nemocnici. Inu, divadlo je divadlo a jak řekla moje milá slovenská kolegyně z Bábek v nemocnici na adresu našeho hraní po nemocnicích- "každý chce být šťastný".

Káča Tschornová

 

Už druhým rokem jsme zavítali do nemocnice v Kroměříži. Hráli jsme na interně po pokojích a měli opravdu radost, když se k nám těžce postižený chlapec přidal a zpíval a broukal, jak mu jen jeho postižení dovolilo. I sestřičky si ho přišly poslechnout. Na očním zase právě nabrali malé pacienty a ti se cítili trochu nesví, protože zde budou muset strávit týden bez rodičů. Naše vystoupění přišlo tedy v pravou chvíli. Smáli se a na všechen smutek zapomněli. Nakonec jsme šli na psychiatrii větších dětí a v tělocvičně jsme spolu s nimi zpívali a pak hráli příběh o žabácích a legračních plavkách. Smáli se opravdu srdečně a přišla se podívat dokonce i paní primářka. Psychiatrická léčebna se nachází v opravdu nádherně zachovalých secesních domech. Měli jsme čas si prohlédnout i město. Děkujeme zvláště panu doktorovi Richardu Kremlovi, který naši návštěvu zorganizoval a pak také Janu Talafantovi, který nás loni finančně podržel, když bylo opravdu nejhůř. Letos nás pozval na oběd a hezky jsme si popovídali. Marka a Tonda

Podkategorie