Optimus Template

Workshop v Bohnicích s Medvědem, který nebyl...

Taky se vám někdy stalo, že nevíte, kdo vlastně jste? Znám to docela dobře, kamarádka mě přesvědčuje, že jsem víla, soused zase, že jsem čertice a nědo si vůbec nevšimne, že mu chci povědět něco důležitého. Lidé kolem vědí, co bych měla právě teď udělat, jen já často nevím O tom jsme hráli společně s dětmi v psychiatrické léčebně v Bohnicích příběh o Medvědovi, který nebyl. Tedy on vlastně byl! Byl to pravý huňatý medvěd, jenom mu to nikdo nechtěl uvěřit. Workshop trval tři dny. První den jsme dětem příběh zahráli, naučili jsme se písničku a dohodli jsme se na hereckých rolích.

Druhý den už děti vyráběly kostýmy a masky a učily se jednotlivá čísla. Medvěd se ocitl v továrně a tam potkal spostu postav. Dominik s Valentýnem hráli dělníky, Anička uklízečku i paní doktorku, Denisa učitelku, Verča kuchařku a Lukáš nejvyššího ředitele. Medvěd putoval do Zoo i do cirkusu, a tak děti musely zvládnout artistická a taneční čísla, což je asi bavilo nejvíc. Velkou loutku medvěda vodil náš Tonda. Medvěd se nakonec rozhodl zůstat medvědem a jak to shrnul Lukáš, našel sám sebe.

Třetí den jsme hráli pro ostatní pacienty a personál. Zpočátku měly děti trému, ale představení se valilo jako rozjetá lokomotiva od začátku do konce a bez nehody. Konečný potlesk a svítící oči dětí, jaká sladká odměna! Přála bych vám to vidět.

Radka

V pátek 18.4.2014 jsme s Dádou vyrazili do Hradce Králové tentokrát na geriatrii za pacienty, kteří se narodili o poznání dříve než naši běžní pacienti. Při mé první návštěvě, asi před měsícem, jsem byla zvědavá, jak budeme přijati a jak moc budeme moci dědečky a babičky potěšit... moje obavy byly zbytečné a tentokrát se to opět potvrdilo. Sestra Pánková nás jako vždy moc mile a radostně přivítala a hned zavedla do jídelny, kde jsme si s několika babičkami krásně zazpívaly a zavzpomínaly. Jedna z nich nás rozesmála, když zděšeně při bajce o lvu a myši vykřikla, jestli je to oparvdová myš, ať jí dáme pryč!!! Nedalo se nic dělat, zděšení bylo upřímné, a tak jsme se přesunuli k oknu a tam bajku v „bezpečné“ vzdálenosti dohrály. Potom jsme si o všech těch lidských vlastnostech, o kterých bajky vyprávějí, moc hezky popovídaly. Vlastně je jedno, jestli je Vám 5 nebo 75, vyprávění o vychytralosti , povyšování se, a nebo o touze „nikdy to nevzdat“ je platné prostě universálně. A tak jsme si ještě bezva zazpívaly na pokojích s těmi, co do jídelny nemohli. Všem přejeme hodně zdraví, síly a lásky. A panu Poustevníkovi, který letos oslaví 99 narozeniny obzvlášť. Ten jeho optimismus byl úžasný. Tak se držte!

Granka a Dáda

O Velikonočním pondělí je v nemocnici klid. Jakoby se všechno zastavilo. Když jsme dorazili na transplantační jednotku, byly děti nadšené, že jsme tento den nevynechaly. Kluci nás mrskali pomlázkou a odříkávali Hody, hody doprovody, přestože byli hadičkami připoutáni ke kapačkám. Zpívaly jsme a chrastily stylově barevnými vajíčky a pak jsme hrály improvizace s loutkami. Na některých pokojích jsme si jen povídali. Některé děti jsou tady už tak dlouho... Tolik jim přejeme uzdravení a hodně síly...

Marka a Dáda

V pátek 28.3. časně zrána vyrážíme do Hradce Králové. Nejprve do dětského stacionáře za dětmi, kde zpíváme a hrajeme pohádku O pejskovi a kočičce a radujeme se z toho, jak i těm nejvíce postiženým dětem září oči a pokoušejí se zpívat, nebo se jen houpou do rytmu. Pak se vydáváme do hradecké nemocnice na geriatrii. Se staniční sestou Jitkou Pánkovou se už známe. Je to úžasná žena, která nás zavede nejprve na ženské a pak mužské oddělení, kde zpíváme a hrajeme s loutkami sestřičky a doktora veselou scénku o tom, jak si sestřička spletla dveře a místo do ordinace přišla do právní poradny a nešlo jí pořád do hlavy, že pan doktro omdlívá, když vidí krev a není schopen určit diagnózu pacientů z čekárny. Nakonec se ovšem provalilo, že pan doktor je doktor práv. Musím říct, že jsme si užili spoustu legrace, protože pacieni se zapojovali do hry a dokonce i sestry se přišly podívat a žertovaly s loutkami. Potom jsme zavítali i na jednotku intenzivní péče a zpívali pro jednotlivce na pokojích písničky na přání. Všude se na tvářích pacientů objevil úsměv a když jsem se jednoho z nich ptala: "Jakou písničku byste ještě chtěl zazpívat? Jaké máte přání?" Tak jsme slyšeli odpověď: "Já mám jen jedno přání, abyste takhle chodili za lidma zpívat pořád."

Tentokrát jsme si na pokojích sice i zaplakali, ale také jsme se zasmáli. Vnímali jsme křehkost života a to, že můžeme jeden druhému ulehčit i ty nejtěžší chvíle. Díky Bohu...

Společnost B Braun vymyslela krásnou soutěž o nejkrásnější úsměv v nemocnici. A pro ty, kdo soutěž vyhráli nachystala také dárek. No a tím dárkem jsme my. Respektive naše návštěvy, které mají přinést úsměvy do nemocnic. 6.března 2014 jsme se proto vypravili do města času, do Štemberku, abychom zahráli jak na geriatrii, tak na dětském. Nachystali jsme spoustu písniček, pak taky obrázkové ztvárnění děje několika písní a samozřejmě žabáky. Na geriatrii jsme zažili neopakovatelnou atmosféru radosti a úsměvů z nemocničních postelí, jak na mužském, tak na ženském oddělení. Z paměti se vynořovaly dávno nezpívané písně jako Poštorecká kapela, Škoda lásky, Zelená se louka a pochopitelně Vínečko bílé. Nebyl nikdo, kdo by se nepřidal a bylo nám spolu moc dobře.

Poté jsme zavítali na dětské oddělení a obešli pokojíčky. Tam mimo písniček přišli ke slovu i žabáci a rozesmáli jak děti, tak i personál, pana doktora i rodiče. Před odjezdem domů jsme ještě stačili navštívit neuvěřitelně zajímavé Muzeum času a uvědomit si, jak se odnepaměti člověk snažil změřit čas, ať už sledováním hvězd, nebo hodinami a také to, že dříve naši předkové vnímali čas jako cyklus opakujících se události, zatímco my ho vnímáme jako přímku od narození do věčnosti. Ale to už jsme pospíchali na autobus a potom na vlak a stihli jsme ho jen tak tak. Čas prostě nezastavíš...