Optimus Template

Dětská nemocnice v Písku není veliká, ale byli jsme očekáváni panem ředitelem, lékaři, sestřičkami i dětmi a maminkami. Hráli jsme na herně O nemocném budulínkovi a děti se do hry ochotně zapojily, dokonce i jedna maminka se nechala zlákat. Neměli jsme dostatek ponožek, abychom obdarovali všechny nemocné děti, ale pro jednu malou holčičku, co šla právě na vyšetření a jejíž maminka vlastně během celého našeho představení potlačovala slzy, tak pro tu holčičku nám ponožka - pejsek zbyla a přišla právě vhod. Navštívili jsme také děti na JIPCE a pak jsme ujížděli směr Tábor. Tam jsme si v herně zahráli ponožkovou pohádku a tentokrát jsme měli ponožek pro všechny děti akorát. Když jsme odcházeli, ozýval se po chodbě štěkot našich ponožkových pejsků. Hra pokračovala dál. Svou misi jsme tentokrát završili v cukrárně. U nemocnice mají neuvěřitelné zákusky...

Marka a Granka

Už druhým rokem jsme zavítali do nemocnice v Kroměříži. Hráli jsme na interně po pokojích a měli opravdu radost, když se k nám těžce postižený chlapec přidal a zpíval a broukal, jak mu jen jeho postižení dovolilo. I sestřičky si ho přišly poslechnout. Na očním zase právě nabrali malé pacienty a ti se cítili trochu nesví, protože zde budou muset strávit týden bez rodičů. Naše vystoupění přišlo tedy v pravou chvíli. Smáli se a na všechen smutek zapomněli. Nakonec jsme šli na psychiatrii větších dětí a v tělocvičně jsme spolu s nimi zpívali a pak hráli příběh o žabácích a legračních plavkách. Smáli se opravdu srdečně a přišla se podívat dokonce i paní primářka. Psychiatrická léčebna se nachází v opravdu nádherně zachovalých secesních domech. Měli jsme čas si prohlédnout i město. Děkujeme zvláště panu doktorovi Richardu Kremlovi, který naši návštěvu zorganizoval a pak také Janu Talafantovi, který nás loni finančně podržel, když bylo opravdu nejhůř. Letos nás pozval na oběd a hezky jsme si popovídali. Marka a Tonda

Poprvé v Plzni. Najít nemocnici nebylo nic lehkého, bloudili jsme. Naštěstí nás úžasná sestřička Lída Romová navigovala. Nutno říci, že ne jen auto směřující k nemocnici, ale i cesty po odděleních. Dostali jsme papírek, kde byla čísla pokojů, které máme navštívit a jména dětí, které se na nás těší. Hráli jsme také v herně pro chodící pacienty a zpívali písničky. Sestřičky připomínaly anděly, byly pozorné, usměvavé a milé. Dnes také poprvé hrály ponožkové loutky a zvláště růžová Mici všechny holky rozesmála. Navštívili jsme také dvě děti po autohavárii. Sašu a ještě malou holčíčku, jejíž jméno jsem zapomněla. Měly z naší návštěvy opravdovou radost a my byli také blažení, že jsme užiteční. Rozdávali jsme také ponožky a dětem se moc líbily.Z nemocnice jsme odcházeli v šest hodin, ale u srdce nás hřál pocit dobře odvedené práce.Těšíme se na příští návštěvu a všem přejeme brzké uzdravení...

Marka a Hanka

Bylo to dneska v Motole divadelně pestré. Na neurochirurgii jsme hráli s Fumasem pohádku o tom, jak pejsek a kočička myli podlahu. Ale hlavně jsme zpívali, protože pětiletá Míša byla nevyčerpatelná studnice všemožných písniček-od Waldemara Matušky po skupinu Kabát. A Vanesce, která do Motola přijela až z Martina, jsme zpívali slovensky Prší, prší, len sa leje, nezatváraj milá dvere......i maminka a slečna dobrovolnice, která si s dětmi přišla také hrát a taky byla Slovenka, se zdály být potěšeny.
Na ORL jsme tahali řepu a byla tam krásná atmosféra, všichni měli smysl pro humor a tak jsme se i trochu špičkovali a vzájemně bavili. Maličká holčička neslyšela, ale na kastanětky hrála a nakonec jsme si poděkovaly ve znakovém jazyce. Ale to byla jen taková třešnička, vlastně jsme si, myslím, rozuměli všichni i tak. Na kardiochirurgii došlo na marionetky. Užili jsme si to všichni, děti seděly, ani nedutaly a maminky se usmívaly vtipům určeným taky pro ně. Však v Červené Karkulce je pro ně místa dost.
Krása. Řekla jedna maminka. Ale krása to byla pro nás. Taková spolupráce a chuť a ochota si hrát.

Káča

Dětský pavilón ve tvaru parníku. Přijíždíme autem s taškami plnými dobronožek od Kofoly, řídí milá osůbka Jana Klusáčková, z agentury Intensity, která nás všude bezpečně dovezla. (Ostatně, stará se o projekt www.dobronožky.cz, kdyby pro nás někdo chtěl vyrobit ponožku, tak tam). V nemocnici nás uvítala paní Michaela Češková a dovedla nás na onkohematologii, kde jsme hráli na pokoji a potom v herně pro více dětí Žabáky. Pak nás čekala neurologie a díky paní Michaele vlastně dorazili všichni chodící pacienti od půl roku až do osumnácti let. V africké nemocnici ale věk nerozhoduje. Tam jsou nemocná zvířata a jejich nemoce jsou vždycky trochu legrační. Hráli všichni, malí i velcí a užili jsme si to. Také jsme měli radost, že můžeme rozdávat dětem ponožky, protože děti mají z dárků vždycky radost.

Marka a Tonda

Další pondělí na onkohematologii. Když sem člověk chodí častěji, pamatuje si děti i rodiče a často na něj padá smutek. Jenže tentokrát... na jednom z pokojíčku se těšila asi patnáctiletá slečna, že snad už brzy půjde domů. Když jsme zpívali, prozradila se krásným hlasem a později i přiznala, že zpívá ve sboru. Maminka na ní zase řekla, že hraje na piáno a to už leželo piáno u ní na posteli a my se zaposlouchali do nádherné písně, kterou složili její kamarádi proti leukémii a poslali ji sem do nemocnice. Byla o kořenech. Že je zapotřebí zapustit je hluboko, hodně hluboko, až tam, kde je Bůh, protože on dá kořenům sílu, zdraví a život. A tak se stalo, že jsme měli roušky mokré od slz, ale pusa a srdce se usmívaly. Amen.