Optimus Template

K psaní jsem se dostal až teď, díky neustálému prázdninovému povlávání a jen občasnému přístupu k webu. V Olomouci jsme byli pokud vím historicky poprvé a překvapilo nás kolik tu bylo dětí. V létě je v nemocnici, obzvlášť pro malé pacienty, určitě ještě věší nuda než během školního roku. Takže jsme byli rádi, že se nám jí snad, alespoň na chvíli, podařilo zahnat.
Taky doufám, že muzikant Honza, který tu ležel s operací krku a na mě působil jako rozený otimista, už je doma a cvičí nové písničky se svými spoluhráči. A stejně tak přeji i ostatním dětem aby stihly ještě alespoň kousek prázdnin a abychom se s nimi příště už viděli někdy jinde. Třeba v divadle, nebo na koncertě.

Fumas

Jeden klouček na hematologii je z Domažlicka a tak jsme i s jeho maminkou zpívali domažlické lidové. Na zvláštní doporučení paní doktorky Choniavkové jsme šli s Tondou za dvěma slečnami na onkohematologii do dospělé části, abychom je rozveselili. Jak na to? Takové slečny........Nakonec Červená Karkulka byla holka jako ony a snad je to pobavilo. Ten den měli svátek Kubové. A Kubík, se kterým už se v Motole taky vídáme delší dobu, dostal dort a my mu hráli tu naši Karkuli, která byla už zase malá způsobná holčička. Kuba je rozený zachránce. Tuhle pohádku viděl od nás už před časem a stejně jako onehdy, i teď sáhl po myslivci, aby babičku a Karkulku zachránil. Rozdali jsme ponožky, udělaly radost velkým i malý. Velikou. Bylo to hezké.

Káča Tschornová

Hrálo se na 3 patrech, spousta dětí! Malá Romanka, po "setkání" s traktorem, byla pod sedativama proti bolesti a my jí zpívali pod vedením sester opatrně  a potichu a ona otevřela oči! Tak jsme jí pohladili a šli za Pepou, který byl po operaci ledvin a jeho maminkou, která byla dojatá k slzám, když jsme zpívali.

Číst dál: Olomouc

Prázdninový čas v nemocnici je trochu jiný, než ten školní. Děti nemají dopoledne vyučování a tak se den vleče ještě víc než obvykle. O to vděčnější jsou za návštěvu. Zpívali jsme o sto šest písničky na přání a překvapilo nás, jaké písničky maminky vylovily z paměti (Cikán, Kdyby byl Baborov...) Pak jsme hráli O kočičce a pejskovi. Já mám momentálně zlomenou ruku a tak vypadám jako postavička z našeho loga a musela jsem se při hraní trochu šestřit. Přesto se nám podařilo vykouzlit na mnoha tvářích úsměv. Zvláště na neurologii, kde jeden chlapec sice nemohl zpívat, ale zřetelně artikuloval, takže vlastně zpíval s námi a maminka měla nesmírnou radost, že si pamatuje text. A vedle na posteli po chvíli hraní zmizely z čela úzkostné vrásky jedné dívence z Polska. Tyhle okamžiky jsou malý zázrak a my jsme za ně opravdu vděčni.

Marka a Tonda

Do Brna ted jezdime pravidelne ve čtyřech. Zvládneme díky tomu víc oddělení. 6.7. jsme navštívili neurologii, ORL, oční, onkologii a internu. Přestože jsou prázdniny, děti v nemocnici byly a měly obrovskou radost z naší návštěvy. Protože o prázdninách není v nemocnici škola, děti mají dlouhou chvíli možná víc, než během roku. Hráli jsme O třech prasátkách a byla s námi poprvé brňačka Miňa Chmelařová. Mimo to, že je herečka, má v Brně úžasnou cukrárnu se speciální čokoládou MINACH. Pochopitelně jsme ji po představení navštívili a doporučujeme tak udělat každému, kdo se do Brna zatoulá. A taky všem dětem, jakmile se uzdraví a pustí je z nemocnice. Je to nezapomenutelný zážitek.
Marka

Motol. Onkohematologie. Jsou to vždycky tři oddělení a jak už jsem někdy psala, dost často tam potkáváme děti, které jsou tam dlouho a tak se už trochu známe. Třeba náctiletá Zuzka, statečná šermířka, které je návštěvu od návštěvy lépe a už stříhá metr, protože ji brzy pustí domů, na Vysočinu. Zazpívaly jsme si jako už tradičně Zlaté střevíčky a taky Divoké koně, které Zuzka neznala, ale potěšily ji, protože na koni umí jezdit a má koně ráda. A čtyřletý Honzík měl tolik nápadů, když jsme si společně hráli s pejskem a kočičkou. Bylo nám zatěžko od něj po třičtvrtě hodině odcházet, ale vzal to statečně a rozumně. Zato maličkatá Pavlínka, která byla na pokoji úplně sama při našem odchodu plakala a chtěla za námi. Ještě jsme se vrátily, postavily spolu kostičky a pak už byla snad spokojenější. Na dalším pokoji jsme si společně zamuzicírovali i s rodiči, tatínek hrál na kytaru legrační písničku o šnekovi a bylo veselo, protože rodinka už byla na odchodu z nemocnice. Pak volala Granka s Maruškou, že jim zbyl čas a vzaly za nás poslední oddělení. To je od nich hezké. A vzhledem k tomu, kolik už bylo hodin, jsme to s Hankou ocenily. Těšila jsem se sice, že v herně rozbalím marionetky, ale to zas až příště a taky bude konečně Čapkova pohádka o dvou košilkách, které mi ušila Maruška a které už drahnou dobu dozdobuju.

Káča