Optimus Template

Dnes to bylo v nemocnici jiné, než ve všední den. Všude ticho, bufet zavřený, málo lidí na chodbách. Ale v pokojíčcích na onkohematologii bylo plno, jako jindy. Nahoře v pátém patře na transplantaci jsme se s Radkou převlékly do sterilních oděvů a vydaly se po pokojích, jako obvykle, když tu na nás vyskočil jeden muž z personálu s pomlázkou a tak jsme pištěly a utíkaly se schovat do jednoho z pokojíků.

Číst dál: Velikonoční pondělí

Radka a Fumas na onkohematologii
Při představě, že budeme já(Radka) a Fumas bloumat mezi budovami v Motolské nemocnici, po dlouhých chodbách, které dělí komunikační uzly, jsem se musela nahlas rozesmát, neboť oba působíme jako jinoplanetníci, nebo chcete li jako básníci a snílci, prostě bohémové. Fumas šel dnes však rozhodným krokem, pěkně najisto.
Já měla trošku trému, pod paží jsem tiskla svůj první hudební nástroj,když nepočítám chrastící vejce, jablko, okurku nebo banán a další perkusní nástroje. Mám totiž krásné, modré, něžné a veselé ukulele. Doufám, že nám pomůže vyloudit úsměv na nejedné tvářičce. A povedlo se. Maruška, která ležela na postýlce posmutněle a vypadalo to, že její rtíky se roztřesou do pláče, po písničce Marjánko, Marjánko, Marjánko má, vyloudila úsměv přímo nádherný, a co teprve, když ji navštívila Pučálkovic Amina s panem Pučálkou! Dala se s nimi do řeči a hned poznala, že Amina není bernardýn, ale žirafa. Malý  Matýsek zase nemohl spustit oči z Fumase a jeho kytary. Fumas zahrál i velkým dětem mnoho svých písní, za rytmického doprovodu dětí i mé maličkosti. Dokonce se objevila i Fumasova doopravdická fanynka.Odcházeli jsme od dětí i rodičů usměvavých a vstřícných.Kéž by tomu tak bylo i za branami motolské nemocnice.

Hned u vstupu do nemocnice visí naše fotografie, na kterých Mirek Halada zachytil Loutky v nemocnici při práci a my se scházíme zrovna pod nimi, jako bychom z nich právě vylezli.Jsme z toho tak trochu v rozpacích a tak se rozbíháme hned za dětmi. Jedna parta směr transplantace kostní dřeně, pak onkohema malé i velké děti a druhá směr neurologie, neurochirurgie, onkologie a psychiatrie. Je toho dost, ale každé oddělení opouštíme s úsměvem, všude se děti rozezpívaly a rozchechtaly nad žabáky, kteří jim skákali po posteli. Na psychiatrii se dokonce žabákům podařilo otevřít svobodný prostor pro komunikaci o tom, co je moc a co je málo jídla. I když šlo o žabí názory na přejídání, evidentně rezonovalo s problémy mnohých přítomných. Pak ale začali všichni skandovat Jabka, Jabka, Jabka a my si připadali jako na koncertě. Fumas je se svou písní už populární a žádaný. Skoro všichni zpívali s ním.

Marka

Dnes v teplické nemocnici byly jen 3 děti a ještě ke všemu spaly. Nechaly jsme jim tedy alespoň na oddělení dárky, až se probudí, pohádky od Michala Vaněčka (knížky a cd), které dětem našim prostřednictvím posílá a vydali jsme se do lázeňského domu Erben. Tam nás však čekali až ve tři hodiny a tak jsme zprvu nevěděly, jak volný čas vyplnit. Naštěstí jsme si všimly cedulky Botanická zahrada a vydaly jsme se do ní, protože nabyla daleko. Naprosto nás omámila. Jako bychom se na chvíli dostaly na druhý konec zeměkoule, do Mexika, do Afriky a do Austrálie. Nádhera. Když jsme se vrátily k dětem do lázeňského domu, byla jich opravdu spousta a tak jsme byly rády, že jsme vydržely. Zpívalo se a hrály jsme pohádku O sněhulákovi. Maminky sněhulákovi daly jméno Jágr. A byl to opravdu frajer. Roztál a proměněn v mrak doputoval až na severní pól. Tam ho děti znovu postavily a nejspíš tam stojí dodnes... a místo koštěte má v ruce hokejku.

Marka a Granka

Vernisáž naší putující výstavy ve Fakultní nemocnici v Motole vyvrcholila premiérou nové pohádky O lenochodech. Bára Čechová vyrobila krásné loutky, Marka Míková složila chytlavé písničky a všichni z Loutek v nemocnici hráli a zpívali jako v jihoamerickém pralese :). Prohlédněte si fotografie zde.

Dnes jsme v nemocnici na Karlově náměstí hráli pohádku O sněhulákovi, protože je venku ještě zima a spousta sněhu. Když začalo v herně na interně sněžit (z pytlíku s vatou), udělali jsme si sněhové koule a začali se koulovat. Kluci byli nadšení, přestože byli krátce po narkóze a koulovali se, jako by byli úplně zdraví. Začali jsme stavět sněhuláka a zjistili, že nám chybí hlava. Nejspíš jsme ji vytrousili někde jinde na oddělení a tak jsme teď mohli postavit jen pidi sněhuláka. Dost jsme se nasmáli, když mu dětí přilepily nos a oči a ruce a posadily mu hrnec na hlavu. Vypadal jako liliput. Statečně však dohrál až do konce. Rozpustil se, odcestoval na Severní pól a tam ho eskymácké děti znovu postavily, aby si s nimi mohl hrát.