Optimus Template

Máme mezi sebou novou tvář Dádu a zde jsou její první zážitky:

Začínám chodit do nemocnic.Pro změnu zase začínám! Po kolikáté již? Kolik začátků mne čeká?
28.1. jsem byla s klukama (Toníkem a Fumasem) v Motole "na nečisto" ale již v triku a s kufříkem. Jsem tu počtvrté, už nejsem tak vyvalená. S dětmi, kterým  není až tak zle, se brzo skamarádíme a ti dva co tu leží, jeden s rosekanou rukou, druhej s nohou v podivné konstrukci, jsou už puberťáci a sami si pro nás přišli. Na etudy s loutkami reagují náramně. Když potom zpíváme a oni zjistí, že ten muzikantsko-herecký džubox  hraje i na přání, hrajeme půl repertoáru country radia. „Na kopečku v Africe“ tklivá píseň o Bábinskym, ovšem vítězí. Je to tak krásně prdlá písnička, že se jim vůbec nedivím. Na dveře klepe malá žába, které jsme hráli před tím v herně, že chce „EŠTĚ“, že si s námi ještě 1x zazpívá a zablbne. A tak máme o hlas víc a jsme orchestr. Teprve teď si to uvědomuju, že jim svítěj oči.
A stalo se to, co bych v nemocnici nikdy nečekala, byli jsme šťastní.
Dada

V nemocnici na Vinohradech jsme s dětmi stavěli sněhuláka...

Den v Českém Krumlově a Českých Budějovicích se vydařil báječně. Sestřičky spolu s dětmi v Krumlově nás nedočkavě vítali a velmi se na pohádku těšili. Zahráli jsme s Fumasem několik veselých písniček a s dětmi společně pohádku o Budulínkovi. Užili jsme si to vzájemně, a hodinka na oddělení nám uběhla dříve, než jsme se nadáli.

V Budějovicích jsme se setkali s partičkou neposedných kluků a jednou slečnou. Zazpívali jsme si Citrónky, staré dobré Olympiky i písničku z pohádky Tři veteráni. Dědeček s babičkou i pan doktor hráli s velkou chutí. David, coby pan doktor, vyšetřil Budulínka opravdu důkladně a lišky tentokrát dostali od dědečka co proto. Zkrátka bylo vidět, že děti mají dobrou náladu, a doufáme, že jim to chvilku vydrželo. Těšíme se na příště.

Radka a Fumas.

Kofola nás požádala, abychom rozdali dětem prasátka pro radost a na onkohematologii v Motole prasátka opravdu radost udělala.

Marka

Na neurologii a dětské psychiatrii nikdy nevíme co nás čeká.Tentokrát nás čekal Matouš. Na první pohled velmi inteligentní kluk. Nejdříve nás úplně ignoroval,  akdyž jsem mu nabízela nástroj aby nam pomohl při zpívání, otočil se zády a přes rameno mi řekl: Když se takhle otočím, tak to znamená že nechci. Kupodivu ho za malou chvíli zaujala pohádka o Karkulce. Jako obvykle, zapojily jsme děti, které s námi chtěly spolupracovat. A když jsme myslivci půjčily dětskou pušku už byl Matouš u nás a vyprávěl o svém arzenálu. Najednou se úplně proměnil. A nebyl sám. Anička hrála maminku a celou dobu se ke mně tulila ukázala jsem jí v zrcadle jak jí to sluší a těžko se s námi loučila. Nejsmutnější je, když si člověk uvědomí, že těm dětem nejvíc chybí láska.

Maruška