Optimus Template

Nastartovaly jsme naši cestu už v 7 hod ráno a rozjely se přes hory a doly do Šumperka, protože tamní nemocnice si o naši návštěvu napsala. Projížděly jsme nádhernou krajinou a dojely před menší nemocnici akorát včas. Pan Pavliš už na nás čekal a zavedl nás na oddělení plné dětí v teenagerském věku. Pustili jsme se do muzicírování a zavládla moc příjemná atmosféra. Pak jsme hráli žabáky a smáli jsme se všichni, od miminek po maminky. Jediný mráček na krásném nebi způsobila zapomenutá taška s loutkami a dobronožkami a plakáty. Věříme, že se najde. Pak už jsme si to frčely do Hradce Králové, kde na nás nedočkavě čekala plná herna dětí. I tam jsme se všichni navzájem potěšili.

Granka a Marka na cestě

Opět jsme jeli za dětmi z hematologie do Chrustenic, kde se v létě zotavují po nemoci. Hráli jsme na trávě a spolu s maminkami, dětmi a dokonce i panem docentem zpívali a hráli na nástroje a tancovali Kolo kolo... V nádherném prostředí mezi stromy se objevili po chvíli žabáci a když zdolali Kvakovu nemoc, šli se spolu vykoupat a tuze se nasmáli, protože Žbluňk měl na sobě legrační plavky a děti dělaly opravdu velké vlny. Došlo i na focení dětí a žabáčků a těžko jsme se loučili. Děti by si tu žabáky nejraději nechaly.

Marka

Dnes jsme poprvé navštívili dětské oddělení v psychiatrické léčebně Bohnice. Hráli jsme na zahradě a zpívali s dětmi písničky na přání. Pak jsme hráli Žabí příběhy a obojí mělo opravdu úspěch. Nejprve to sice vypadalo, že se děti už těší na fotbal, ale nakonec nás nechtěli pustit a pořád seděli a čekali, jestli ještě něco nepřidáme. Fumas tedy přidal něco z repertoáru své domovské skupiny Původní Bureš a setkalo se to s velkým ohlasem. Vrchní nás povzbuzovala, abychom příště děti hodně zapojili. Prý mají i bicí a piáno, tak uvidíme, co vymyslíme příště...

Marka a Fumas

V Horních Břežanech pro nás pletou babičky úžasné prstové loutečky. Prý když v noci nemůžou spát, upletou třeba ježibabu nebo vodníka s vodnicí, princeznu nebo babičku, abychom mohli dětem v nemocnicích zahrát další minipohádku. Pochopitelně vyrábějí spoustu dalších výrobků.Vede je báječná Dáša Paclíková, která je povzbuzením i nám v nejrůznějších oblastech naší práce. Babičky mají dokonce i své stránky:www.senin.jex.cz

MOC A MOC DĚKUJEME!!! A dáme vědět, jak se dětěm vaše loutečky líbily.

Dnes jsme opět navštívili Zuzku a zaznamenali, že je veselejší. Dozvěděli jsme se, že je to šermířka. Usmívala se a těšila se na zpívání. Tak jsme zpívali o sto šest, protože minule ještě zpívat nemohla a užili jsme si to. No a úplně na závěr jsem se dotkla svého elektrického piánka a ono začalo hrát samo takový soundtrack no a my jsme začali tancovat. Vlastně to začala Zuzka a my se postupně přidali. A tak jsme dnes na hematologii tancovali a sestřičky, co šly kolem a viděly nás, se vážně chechtaly. To se zkrátka jen tak nestává... to jen se Zuzkou...a vleže

Dole na onkologii jsem pak dostala od Elišky papouška. Když už prý jednoho doma mám, tak aby byli dva, aby nebyl sám. Měla jsem obrovskou radost, protože před odchodem Eliška odlepila papouškovi všechny náplastě, aby odešel zdravý.

Vedle na pokoji byla Dáša, která tolik touží po kytaře. Hrály jsme a zpívaly, přestože jí dneska nebylo moc dobře. A taky jsme si povídaly. O všem. Dáša si pak na chvíli vyprosila pejska a kočičku, aby si s nimi mohla chvíli pohrát. A před odchodem se za ní dokonce doletěl podívat i Eliščin papoušek.

Myslíme na vás, zlatíčka, a moc vám přejeme uzdravení!!!!

Marka

Na dětské chirurgii v Thomayerově nemocnici je krásná prostorná herna, kde jsme si připadali jako v koncertním sále. Děti hrály s radostí na nástroje a ty, které musely zůstat připoutané v postýlkách, se dokonce vrtěly do rytmu, jak jen mohly. Vtipná byla rozmluva s velkýma klukama, kteří nakoukli do herny, co že se to tam bude dít, a když viděli samé malé děti, tak se otočili a chystali se zpátky na pokoj. Nabídli jsme jim, že zahrajem, co budou chtít, ale správně odhadli, že jejich oblíbenou muziku v repertoáru (zatím) nemáme a punk prý hrajou už jen starci. Z legrace jsme si chvíli ještě vzájemně oponovali, bylo znát, že tahle diskuze nás (za "starý" pankáče) a hochy (za new generation) baví a se smíchem jsme se nakonec rozešli. Vlastně už tohle setkání přispělo k hezké a uvolněné atmosféře po celou dobu hraní. Vážně moc, moc krásné odpoledne s dětmi a dospěláky na chirurgii.Na neurologii to bylo fajn, možná trochu smutno na začátku, ale po pohádce odcházely děti i maminky snad malinko veselejší.
Jen na psychiatrii to byl dneska tvrdý oříšek. Děti jsou prima, živé,
chtějí si hrát, všechno vyzkoušet, ukázat, co umějí, což naprosto
chápeme a s povděkem přijímáme. Jen je jich tam opravdu hodně a byly i chvíle, kdy to bylo náročné ukočírovat. Sestřičky nám pomáhaly s dětmi komunikovat, aby se na každého dostalo a nikdo se necítil opomenutý. Když měly děti v rukou nástroje, nechali jsme je s Fumasem řádit, chrastit, bubnovat co to dá, aby ze sebe dostaly tu energii, kterou vydat chtějí a potřebují. Při pohádce pak byly jako myšky a báječně spolupracovaly. Nevím, jestli to bylo i tím, že jsme je předtím nechali se vybubnovat a vyřádit. Každopádně pohádku o tom, jak pejsek s kočičkou myli podlahu, sledovaly se zaujetím a hlavně ji přijaly i větší děti, což jsem, přiznám se, tentokrát vůbec nečekala. A mně i Fumasovi se,
myslím, dost ulevilo.

Káča Tschornová