Dnes to bylo v nemocnici jiné, než ve všední den. Všude ticho, bufet zavřený, málo lidí na chodbách. Ale v pokojíčcích na onkohematologii bylo plno, jako jindy. Nahoře v pátém patře na transplantaci jsme se s Radkou převlékly do sterilních oděvů a vydaly se po pokojích, jako obvykle, když tu na nás vyskočil jeden muž z personálu s pomlázkou a tak jsme pištěly a utíkaly se schovat do jednoho z pokojíků.
Děti byly blažené, že jsme dorazily, i když je volno. Když jsme vešly, hned jsme se s obavami ptaly, jestli náhodou čirou nemají pomlázku a v tu chvíli každému klukovi blýsklo v očích, popadl pomlázku, kterou měl na posteli a společně s námi začal koledovat. Vajíčko jsme měly jen to rytmické chrastítko na hraní, ale symbolicky stačilo. Moc jsme si to užili a samy jsme byly moc rády, že jsme to dnes nevzdaly. Dokonce jsme dostaly čokoládové lízátko. A taky: ať žijou staré pomlázkové zvyky. Probouzejí život a zdraví a jiskru v očích a tak to má být.
Marka a Radka