Úsměv pro seniory aneb Jak se hraje dříve narozeným
„Někdy, když zahrajeme písničku na přání, se začnou koulet slzy,“
Pan Jiří je osmaosmdesátiletý senior, který má ke kumštu blízko. V mládí dělal kouzelníka, pracoval jako strojník ve Vinohradském divadle a jako amatérský herec vystupoval v divadle Mana ve Vršovicích. Dokonce chtěl studovat dramaturgii. Ke studiu ho ale nepřijali, napsal totiž knihu, která se nelíbila tehdejšímu režimu.
Když Hanka s Mirkou z Loutek v nemocnici přijely do domova seniorů s představením Madam Kufříček, pan Jiří byl mezi diváky. A představení ho strhlo.
„Madam Kufříček vypráví o ženě, která se stěhuje do domova seniorů a přiváží si s sebou několik velkých kufrů. Nejsou v nich jen věci. Jsou v nich vzpomínky, kus života a všechno, co má ráda,“ říká Hanka, která v představení ztvárňuje přísnou pečovatelku, a dokonce i stepuje.
A stejně jako děti, i senioři během představení okamžitě reagují, komentují dění a vstupují do něj.
„Zdálo by se, že hraní pro děti a seniory si v ničem nezadá. Vstoupíme do pokoje, nabídneme písničku, potěšíme loutkou… U seniorů je to ale trochu jiné,“ říká Hanka. „Do pokojů a společných prostor totiž vstupujeme tam, kde je často velmi málo naděje na uzdravení. Nikdy předem nevíme, co písnička nebo loutka vyvolá. Známá melodie ale může člověka během okamžiku přenést o desítky let zpátky, do školy, k první lásce, k divadlu nebo třeba na fotbalové hřiště.“
„Někdy, když zahrajeme písničku na přání, se začnou koulet slzy,“ pokračuje Hanka. „Jindy člověk se zavřenýma očima ani nepohne a sestra jen řekne: ‚On vás slyší.‘ Někdy se pohne ruka, ozve se zvuk. Podle toho hrajeme dál, nebo ztišíme hlas a pomalu se rozloučíme.“
„A někdy se z obyčejné návštěvy stane dlouhé povídání. Loutka si sedne na postel, i když držím v ruce kytaru, babička začne vyprávět o svém životě a ptát se na nás. A to pak cítím, že to povídání je v tu chvíli důležitější,“ říká Hanka. „Neradi se loučíme, protože už musíme dál… Pokojů je víc a nechceme nikoho ošidit.“
„Naším úkolem je aspoň na malou chvíli přenést duši jinam, vyvést ji z nemocničního pokoje, z domova seniorů a třeba ji i trochu povznést do jiných výšin, než se definitivně vznese vzhůru do neznáma. Po kapkách přijíždíme rozdávat naši medicínu. Ale i moře se skládá z kapek.“
Když kufry otevřou vzpomínky
Jsou lidé, u kterých velmi rychle pochopíte, že pomáhat druhým pro ně není jednorázové rozhodnutí, ale způsob života.
Jedním z takových lidí je i 98letá Blanka Čílová z Nové Paky. Žena s mimořádně silným životním příběhem, kterou osud mnohokrát postavil před těžké zkoušky. V mládí se zapojila do protikomunistického odboje spolu se svým mužem. Jejich novopacká skupina byla prozrazena. Manžel paní Blanky i její přátelé byli zatčeni a všichni strávili roky ve vězení. Někteří, včetně manžela paní Čílové, skončili v Jáchymově v uranových dolech.
Paní Blanka si přesto uchovala otevřenost, humor a zájem o ostatní. Před lety se rozhodla podporovat také Loutky v nemocnici.
A já jsem ji moc chtěla poznat osobně a poděkovat jí za to.
Na konci července jsme měli naše tradiční soustředění v Roškopově nedaleko Nové Paky, a tak jsme se za paní Blankou vypravili. Vzali jsme květinu, loutky, hudební nástroje a pohlednice s audionahrávkami našich pohádek pro její pravnoučata.
Paní Blanka už na nás čekala na zápraží. Když jsem k ní přišla, hned jsme se objaly. Bylo to úplně přirozené, jako bychom se neviděly poprvé. A myslím, že všichni kolem v tu chvíli cítili, jak moc si jedna druhé vážíme. Já jí za to, že jsem přečetla knihu Holka statečná, kterou Loutkám v nemocnici poslala a ve které je shrnut celý její život, a také za to, že nás dlouhodobě podporuje a myslí na nemocné děti. A ona zase nás za práci, kterou s Loutkami v nemocnici děláme.
Sotva jsme se přivítali, zvala nás dál. Za chvíli už jsme seděli společně a poslouchali její vyprávění. Paní Blanka se rozhodla svěřit nám svůj osud a provést nás okamžiky, které ji během života formovaly. Mluvila o těžkých chvílích, o lidech, kteří jí vstoupili do života, i o tom, jak důležité pro ni vždy bylo nezůstat lhostejná k ostatním.
Tentokrát jsme tedy nejprve poslouchali my.
A bylo co poslouchat.
Pak přišla řada na nás. Vytáhli jsme loutky, nástroje a nabídli to, co umíme nejlépe – divadlo a písničky.
Rozhodně nezůstala jen posluchačkou. Zpívala s námi z plných plic a během chvíle se z návštěvy stalo společné muzicírování plné smíchu a radosti. Přesně v takových chvílích si znovu uvědomuji, jak snadno dokáže písnička propojit lidi, kteří se ještě před chvílí skoro neznali.
A aby náhodou někdo od Čílových neodcházel hladový, museli jsme všichni ochutnat blumy ze zahrady a vlastnoručně plněné hořické trubičky.
Při povídání nám paní Blanka prozradila, že o Loutkách v nemocnici vyprávěla své přítelkyni masérce, a tu naše práce oslovila natolik, že se rozhodla také přidat a podpořit nás.
A právě to je na Blaniččině pomoci krásné. Nekončí u jejího vlastního daru. To, čemu věří, předává dál.
Paní Blanka má velkou rodinu, mnoho vnoučat i pravnoučat. Přesto myslí i na lidi, které nikdy osobně nepotkala. Na děti, které tráví dlouhé dny v nemocnici. Na jejich rodiče. A na nás, kteří za nimi přicházíme s loutkami, divadlem a písničkou.
„Budu vás podporovat až do smrti.“
Pak nám paní Blanka řekla větu, na kterou jen tak nezapomenu:
„Budu vás podporovat až do smrti. To, co děláte, dává ohromný smysl. Vaše velké srdce i mně úplně změnilo náladu.“
Ta věta se mnou zůstala i cestou domů.
Možná proto, že otevírá otázku, kterou si nepokládáme každý den: Jak dlouho může dobro, které během života podporujeme, pokračovat?
Každý si na ni odpovídá po svém. Někdo pomáhá pravidelným darem. Někdo o dobré věci vypráví svým přátelům – jako paní Blanka. A někdo se rozhodne pamatovat na ni také ve své závěti.
Všechny tyto podoby podpory spojuje jedno: mohou přinášet radost a úlevu lidem, které možná nikdy osobně nepotkáme.
Paní Blanka ale naše setkání zakončila po svém:
„Doufám, že mi přijdete zahrát, až budu oslavovat své sté narozeniny, moc ráda bych vás tady měla zase. Když mi slíbíte, že mi přijdete zahrát i na oslavu mých kulatých narozenin, vydržím tu do sta!“
Samozřejmě jsme slíbili, že přijdeme.
Paní Blanka vstoupila do našich životů a obdarovala nás. Myslím, že na toto setkání nikdo z nás nezapomene. Je úžasné spatřit člověka, který prožil svůj život s hlavou vztyčenou, nenechal se zlomit ani přes nepřízeň osudu, a ještě k tomu stále vnímá potřeby druhých a je připraven pomáhat. Laskavost se může šířit v každém věku.
A dobro, které během života rozdáváme, může pokračovat mnoha různými cestami.
Milá paní Blanko, děkujeme Vám za podporu, za vyprávění, za společné písničky, za trubičky i blumy. A také za to, že o Loutkách vyprávíte dál.
Tak na shledanou při Vašich kulatinách v roce 2028!
Marka Míková
Co po nás zůstane?
Možná vzpomínky, lidé, kterým jsme pomohli, nebo něco, co mělo smysl.
V rámci Měsíce dobročinné závěti můžete část svého majetku odkázat také Loutkám v nemocnici a pomoci tak, aby naše pohádky, písničky a laskavá přítomnost mohly dál přinášet radost dětem i seniorům v nemocnicích, hospicích a léčebnách.
Děkujeme za podporu
Přispějte
na dobrou věc
Jenom s Vaší laskavou pomocí můžeme chodit za nemocnými dětmi i seniory! Vaše podpora znamená obrovský rozdíl v kvalitě života pacientů, které navštěvujeme!
Dar v jakékoli výši pomůže. Podpořte, prosím, naše poslání právě teď.