Rozhovor s producentem Jakubem Matějkou pro podcast Fora dárců.

Barbara Kroužková:
Dobrý den, já jsem Barbara Kroužková a přeju vám krásný den. Dnes v podcastu Fora dárců zamíříme do nemocnic, ale budeme se snažit, aby to povídání bylo veselé – i když nemoc je smutná. Protože je tu Jakub Matějka, producent spolku Loutky v nemocnici. Dobrý den přeju.

Jakub Matějka:
Dobrý den.

BK:
Váš spolek působí už téměř 20 let. Jak se vůbec zrodil nápad pomáhat loutkami v nemocnicích?

JM:
Za nápadem stála před 20 lety naše principálka Marka Míková, která se svým kolegou navštívila pár nemocnic. Kolega byl sám hospitalizovaný a společně si uvědomili, že v nemocnicích tehdy jednoznačně chybělo něco, co by přineslo radost a naději. Začali pracovat na konceptu, který by do nemocnic vnesl trochu divadla, trochu příběhu – a hlavně trochu světla. Tak vznikla myšlenka Loutek v nemocnici. S kolegy, loutkáři a muzikanty začala Marek chodit pravidelně na oddělení a my už 20 let přinášíme radost do nemocnic, léčeben, hospiců i stacionářů.

BK:
Jak jste se od té doby rozrostli? Kolik je herců a kolik děláte představení?

JM:
Když jsem začal s Loutkami spolupracovat, chodili jsme jednou, dvakrát měsíčně – na dobrovolné bázi – do pokojů v Motole. Ročně to bylo 10 až 20 návštěv. Dnes je z nás středně velká nezisková organizace, která každý rok zrealizuje více než 1300 návštěv. Tyto „zázraky“ přináší více než 30 profesionálních herců, loutkářů a muzikantů.

BK:
Jak je to s dobrovolníky a péčí o loutky?

JM:
Nejsme dobrovolnická organizace v klasickém slova smyslu. I když každý z nás organizaci věnuje i něco navíc, vybíráme především profesionály. Chceme přinášet radost, ale zároveň i kvalitu. Jsme schopni kombinovat psychosociální přístup s uměleckou profesionalitou. Díky tomu náš tým zvládá přinášet „zázraky“ v té nejlepší možné podobě – v podmínkách, které nemocnice dovolují.

BK:
Jak vybíráte nemocnice, dvojice nebo konkrétní představení?

JM:
Působíme po celé republice – od Českého Krumlova po Ostravu, od Zlína po Karlovy Vary. Nejvíce návštěv děláme ve fakultních nemocnicích, kde jsou pacienti hospitalizovaní delší dobu. Tam je pocit odloučení a nuda největší, a tím i naše potřeba nejpalčivější.

Návštěva vypadá tak, že ráno sedneme do vlaku, dorazíme na místo, přivítáme se s personálem, občas jim zazpíváme písničku a domlouváme se, kam dnes můžeme. Pokoj se pak stane divadelním sálem, postýlka jevištěm. Hrajeme inscenace nebo improvizujeme s loutkami. Začínáme vždy písničkou na přání, která nám pomáhá navázat kontakt. Na závěr předáme dárek, který dítěti připomíná náš příchod, a jdeme dál.

BK:
Co funguje nejvíc?

JM:
Naši diváci – děti i rodiče – jsou v unikátní situaci. Čas se zastaví. Uvědomují si, co je důležité, a jsou mnohem otevřenější. My přicházíme do té atmosféry a můžeme jim nabídnout přesně to, co v tu chvíli potřebují.

BK:
Jak vybíráte herce a inscenace?

JM:
Pečlivě. Nerosteme rychle právě proto, že klademe důraz na výběr členů týmu. Dramaturgii má na starosti Marka Míková, která dbá na kontinuitu a pestrost příběhů. Někdy hrajeme v pokojích, jindy v hernách nebo sálech. Na psychiatriích například přinášíme i terapeutické loutky – třeba pro zrakovou rehabilitaci. Podle cíle návštěvy si vybíráme i obsah kufříku, který si s sebou bereme.

BK:
Co vás a váš tým motivuje?

JM:
Je skvělé vědět, že naše práce pomáhá. Proměníme atmosféru v pokoji, vneseme radost. To nás naplňuje a nabíjí. Vidíme konkrétní dopad.

BK:
Máte příklad, který vás vzal za srdce?

JM:
Mnoho. Často pomáháme spíš rodiči než dítěti. Dítě leží, možná ho bolí, ale rodič zná celou prognózu. Bojí se. A když dítě najednou zpívá, hraje si, směje se – rodič se rozpláče štěstím. To je náš každodenní zázrak.

BK:
Pláčete i vy?

JM:
Ano. Emocionální síla je obrovská. Máme ale v týmu podporu a bezpečný prostor sdílení. Kdo potřebuje, může se vypovídat a zase se vrátit s energií zpět.

BK:
Co byste si přál, aby se v nemocnicích změnilo?

JM:
Za 20 let jsme ušli obrovský kus. Zpočátku jsme byli považováni za rušivý element. Dnes jsme vnímáni jako partneři. Ale pořád je co zlepšovat – někde by spolupráce mohla být ještě otevřenější.

BK:
Gratuluji ke CENĚ Ď. Co pro vás znamená?

JM:
Je to ocenění naší každodenní práce. Nominoval nás někdo, kdo nás zažil v nemocnici. Cenu vnímáme jako potvrzení toho, že to děláme dobře. A že to má smysl.

BK:
A ČSOB Pomáhá regionům?

JM:
Přihlásili jsme celý projekt. I děti z Prahy bývají hospitalizované jinde. Díky soutěži jsme získali podporu lidí, kteří by nás jinak třeba nepoznali.

BK:
Jak vás veřejnost může podpořit?

JM:
Na webu máme platební bránu – jednoduché kliknutí. A zveme i na veřejná představení. Každý měsíc hrajeme v Dejvickém divadle, připravujeme akce k výročí. Zdravotníky také zveme jako poděkování.

BK:
A plány na rok 2025?

JM:
Chceme představit naši práci širší veřejnosti. Ukázat kvalitu, kterou do nemocnic přinášíme. Děti často vidí loutkové divadlo poprvé právě v nemocnici. Chystáme nové inscenace, knihu s příběhy z nemocnic, výstavu Karla Cudlína. Náš tým má spoustu nápadů a elánu.

BK:
Jakub Matějka, producent spolku Loutky v nemocnici. Děkuji, že jste byl hostem podcastu Fora dárců. Přeju hodně štěstí. Na shledanou.

JM:
Děkuji za pozvání.