Marka Míková byla hostem u Lucie Výborné

„Pro mě je ten loutkový svět bezpečnější,“ přiznává Marka Míková, která s loutkami objíždí nemocnice po celé republice. Jako princezna Růženka v pohádce Jak se budí princezny potřebovala pomoc odvážného prince, dnes je to ona, kdo pomáhá. Se souborem Loutky v nemocnici hraje a zpívá nemocným dětem i seniorům. A už 20 let s kolegy dokazují, že loutka, pohádka a písnička můžu léčit. 

Vás musí znát celá republika díky pohádce Jak se budí princezny, ale myslím si, že vás znají stovky, možná tisíce dětí díky tomu, že před 20 lety vznikl projekt Loutky v nemocnici. A užasla jsem, když jsem zjistila, že jste schopní zahrát 900 různých představení ročně…

Je to tak, je nás hodně, je nás tak 35, rozrůstáme se. A jsou mezi námi neuvěřitelní lidé, každý z nich je umělec par excellence, ať už starší ročníky, nebo mladí, kteří k nám teď přišli přímo z DAMU. Jsou to osobnosti.

Když se řekne Loutky v nemoci, tak si možná někdo souběžně vybaví Zdravotního klauna. Ale to není totéž?

Rozhodně ne, nemáme červený nos, taháme s sebou loutky. A i způsob, jak to celé vedeme, je jiný – nepotřebujeme se prvoplánově začít smát nebo rozesmávat. Vcházíme tam jako návštěva, někdo, kdo by si rád hrál, zazpívá písničku, pak vytáhne loutku. A loutka má v sobě zvláštní magii, že má-li dítě někde plyšáka, tak plyšák začne komunikovat s loutkou. Když dítě komunikuje, tak se nedívá na vás, ale na toho panáčka nebo zvíře, co ovládáte. A tam začne jiný přístup.

Spousta zázraků

A ten panáček má kouzelnou moc. Popište mi pár zázraků…

Je jich spousta. Když procházím těch 20 let, tak to byly nejrůznější události. Nejvíc si pamatuji některé, kdy se zdálo, že dítě nechodí, a sestřička toužila zjistit, jestli to je skutečný problém, nebo to je v hlavičce. A když přišel žabák a potřeboval pomoc, byl na konci místnosti a volal prosím, prosím, tak holčička vylezla z postele a šla ho zachránit. A bylo jasné, že problém je někde jinde než v tělíčku. Tak to mi připadá jako zázrak.

Nebo když se nedalo zjistit, jestli dítě vidí barvy, a člověk se ve hře zeptal – co tahle, fialová nebo zelená? A ona řekla – fialová. Tak se zase zjistilo, že to funguje. Nebo dítě nemluvilo a nemluvilo, a najednou na loutku mluvilo. Asi se napůl zapomene na sebe, nebo se něco rozjedete, co bylo dlouho zavřené…

Řeknou vám lékaři, co je to za děti a o co se jedná, nebo vás tam prostě dají k obveselení nálady?

Většinou diagnózu neznáme, jenom tak můžeme tušit. Ale jsou místa, jako třeba rehabilitace, kdy dostanu zadání od vrchní sestry, co potřebují podpořit, o čem si popovídat, nebo ukázat cvičení, co ta nožka dělá nebo nedělá, prostě nejrůznější úkoly… Ale není to tak, že by si člověk řekl, že loutka to dokáže vždycky, dokáže to za určitých okolností, důležitý je loutkovodič, nemůže to udělat sestra ani maminka, to prostě nejde.

Když děti jsou takové, že tomu okamžitě podlehnou, je hezké. Ale představa, že jdete třeba na psychiatrii, tak to musí být těžké?

Před pár hodinami jsem byla v Motole na psychiatrii. Nemívám ani tak trému na koncertech nebo když někde vystupuji sama, jako zrovna tam. Tam si říkám, aby to vyšlo, člověk balancuje, musí se dívat na oči a na lidi. Musí to celou dobu kočírovat, kudy to půjde. A dneska jsme hráli podle Dr. Seuse, jmenuje se to Oh, the Places You’ll Go. Máme to jako dárek, otevře se skládačka a tam jsou různá prostředí. A marioneta prochází těmi prostředími, může to být dětství, hospoda, čekárna.

Je důležité chodit tam a přinášet svět zvenku

Dneska jsme hráli s Toníkem Novotným, a viděli jsme, že čekárna je najednou oslovila. Všichni na něco čekají, někdo čeká na autobus, někdo čeká, až mu dají důchod, někdo čeká, až ho zavolají zubaři. Viděla jsem, že něco rezonuje, člověk to tak cítí, a pak zůstane v tom prostředí trochu déle, a pak vidí, že něco je nebere, tak jde rychleji pryč. Takže to je vždy dobrodružství. A přesto si myslím si, že je to důležité chodit tam, přinášet tam svět zvenku, dávat impulzy k přemýšlení, taková cesta k uzdravení.

Jezdí po celé republice

Chtěla bych vidět vaše pohádkové kufry, vaši půdu nebo pracovnu, protože si představuji, že za život se tam nasbíralo leccos?

Mám řadu věcí pod postelí, pak je zkušebna dole v našem domě, ta je úplně plná. A třetí místo je v Nemocnici Motol, říká se tomu kamrlík, a tam jsou kufříky pro všechny, člověk si tam může vždycky vybrat, co si ten den zahraje.

Vy nechodíte jenom do Motola. Kde všude jezdíte?

Po celé republice, teď jsme byli v Opavě, na druhé straně zase Plzeň, Liberec, České Budějovice, Ostrava, Brno. Všechny krajské nemocnice a k tomu léčebny.

Uvidím někdy vaši autorskou inscenaci Nepořádná Vánoce?

Stále se hrají, teď to hrají můj syn a Hana Grančičová. Dnes jsme také dopoledne hráli Klidné Vánoce. Tak teď si užívám ty klidné.

V Nepořádných Vánocích vystupují třeba ponožky, které vyhodili do popelnice, protože nebyly do páru. Skamarádí se a rozhodnou, že si udělají Vánoce. Líbí se mi to. Takové věci vás napadají kdy?

Těžko říct, je to takový můj svět a můj život.

Je to bezpečnější svět než ten, ve kterém žijeme?

Pro mě je.

Myslím si to také, lidé, kteří umí psát nádherné dětské příběhy, si chodí do těch příběhů odpočinout…

… a schovat se před tím, co přesně nefunguje jako v pohádkách.

Kdy Marka Míková začala psát příběhy pro děti? A jak se dostala k punkové kapele? Poslechněte si celý rozhovor.