Velikonoční radost v postýlce

Čas neuvěřitelně letí a Velikonoce jsou zase tady. Ať už je prožíváte jako svátky jara, podle starých zvyků, nebo jako křesťanské svátky, jedno máme společné – chceme je trávit s blízkými. Ale co když to nejde?

Loutky v nemocnici nezahálejí ani v tomto období. V našich kufřících najdete kuřátka, zajíčky i písničky, které evokují probouzející se přírodu.

Dětská oddělení jsou často vyzdobená jarními motivy – a když se z kufříku vyklubou ještě naši malí králíčci, děti v herně doslova jásají. A to jste ještě neviděli, jak výskaly holky z pokoje číslo 4, když se během představení objevila i pomlázka – a po něm dokonce dárky!

Tentokrát se do Fakultní nemocnice v Motole vydali David a Matyáš. A my máme možnost sledovat jejich návštěvu očima samotného Davida – herce a loutkáře, který s námi působí už třetím rokem.

Davide, proč vlastně ty a loutky – s malým „l“?

„Touhle cestou mě nasměrovala škola. Nechtěl jsem na činoherní herectví, a i když jsem herec, jsem vlastně dost stydlivej. Stejně jako loutka pomáhá dětem překonat stud, je pro mě loutka taky takovým prostředníkem – skrýší i prostředkem pro radost. Pro loutkářství mě nadchl Marek Bečka a jsem za to vděčný. Katedru alternativního a loutkového divadla mám hotovou a právě dokončuju diplomku o práci Loutek v nemocnici – konkrétně na dětské psychiatrii.“

„Baví mě podporovat svět fantazie. Všichni jsme jako děti věřili, že věci kolem nás mají duši. A já si tohle zachoval. Díky loutkám si tu dětskou duši udržuju.“

A slam poetry?

„To je můj druhý svět. Slam poetry – recitace vlastní poezie s emocí a rytmem – mi pomáhá vybít to moje exhibicionistické já. Ale rád z něj utíkám zpátky k loutkám – tam je šťastné moje druhé já.“

Od Vánoc k jaru

„Do Loutek v nemocnici mě přivedla Marka Míková – oslovila mě pro Cestu do Vánoc. S představením jsme pak putovali i do nemocnic a léčeben. A už jsem zůstal. Od roku 2022 chodím pravidelně.“

Co tě nejvíc překvapilo?

„Nechápal jsem, jak může mít smysl hrát celé představení třeba jen pro jedno jediné dítě. Myslel jsem si, že jako herec potřebuju velké publikum. Bál jsem se, že ze sebe nedokážu vydat to nejlepší. Ale zjistil jsem pravý opak. A každému, kdo dělá divadlo, bych přál, aby si tohle zažil. Aby víc herců poznalo, jak hluboká a intenzivní může být tahle práce. Není to malý – je to veliký, ačkoliv hraješ třeba i pro to jedno dítě.

„Náročné jsou i situace, kdy hrajeme třeba na pohotovosti. Děti přicházejí a odcházejí, do toho personál, sanitky… Ale i tam se snažíme odvést maximum. A to nejhezčí? Když děti po představení samy od sebe přijdou poděkovat. V divadle to většinou udělají rodiče. Tady v nemocnici je to přímo od nich. Občas napíšou dokonce i dopis. To je silné.“

Těším se na každou novou premiéru

„Mám rád i větší inscenace – třeba Amundsen, kterého hrajeme s Kryštofem pro dospívající na psychiatrii. I tiché děti se dokážou zapojit, protože interakce v představení nejsou vynucené. Je to o nich – ale ne prvoplánově.“

„Nedávno jsme premiérovali i Kocoura v botách – pro menší děti. První reprízu jsme zahráli v domě Ronalda McDonalda v motolském areálu – pro děti z onkologie.“ Moc se to povedlo.

Jedno ucho nahoru, druhé dolů

„A samozřejmě – králíček Matýsek. To je moje srdcovka. Tenhle příběh hrajeme teď na jaře často. Původně pohádka končila tím, že si ostatní králíci nasadili na ucho mrkev, aby vypadali jako Matýsek. Mně to ale přišlo málo. Tak jsem konec předělal: Všichni se domluví, že není potřeba být stejný, aby spolu mohli být kamarádi. Každý může být jiný – a je to v pořádku.“

„A jak už to u nás bývá – nechybí improvizace. Dneska se v představení kromě králíčků objevil i malý Vítek a jeho robot. A při dalším hraní o oddělení dál dokonce i ta pomlázka…“

A co ty, Davide, a Velikonoce?

„Jako kluk v Liberci jsem Velikonoce moc nemusel. Ve městě mi koleda nikdy nedávala moc smysl. Když je člověk tráví na venkově, je to něco jiného. Dneska si nejvíc užívám to, že je jaro, všechno kvete a můžu být s blízkými. A někdy si vzpomenu, jak jsem jako malý říkal místo Hody, hody doprovody tu o zajíčkovi.“

S loutkou i úsměvem dál

„Jsem moc rád, že můžu být součástí Loutek v nemocnici. I když pracujeme v nelehkém prostředí, tahle práce je primárně veselá. Setkávám se s těžkými osudy, ale většinou z nemocnice odcházím s lepší náladou, než s jakou jsem přišel. A doufám, že to cítí i ostatní, že tu náladu předávám i dál – dětem, rodičům, personálu. Nejen o Velikonocích, ale celý rok.“