Písničky, co se derou oknem z pokoje.

První jarní den, kdy slunko v poledne vysoko na obloze rozptylovalo poslední chladné paprsky a příroda se opět začala probouzet k životu, zamířili Terezie a Zdeněk do pokoje dvanáctiletého Sebastiána v nemocnici v Benešově. Nenesli s sebou nejen tašku plnou loutek a hudebních nástrojů, ale také naději a útěchu, kterou hudba a naše příběhy dokáží rozdávat i v neveselých chvílích.

Sebastián, zotavující se po operaci slepého střeva, měl za sebou dny plné bolesti a nejistoty, které dobu před takovým zákrokem provázejí. S úspěšným chirurgickým zákrokem přišla úleva a naděje na brzký návrat domů. Sebastián se těšil, že Velikonoce již stráví doma, v kruhu rodiny, daleko od přístrojů a sterilního prostředí nemocnice.

Když Terezie se svým malým ukulele a Zdeněk s elektrickým piánkem vešli do Sebastiánova pokoje, atmosféra se okamžitě proměnila. Chlapec odložil mobil a hned se v jeho očích objevila zvědavost. „Nuda je šílená. Jsem tu úplně sám. Ostatní postele prázdné a nikdo za mnou nepřišel. To je dobře, že tu jste.“ A tak jsme se pustili do společného muzicírování. Séba se už dva roky učí na kytaru, spoustu písniček zná a hned zpíval s námi: Na Okoř je cesta jako žádná ze sta… Po druhé sloce se otevřely dveře a v nich se nečekaně objevil táta. Radost z tátova příchodu byla obrovská. Jen tak tak vydržel dozpívat sloku písničky…

Pořád se na otce díval, jako by tu písničku zpíval pro něj a dával mu tím najevo, že už je mu líp. Nabídli jsme, že půjdeme, protože mít u sebe své blízké po operaci je prostě skvělé, a ani Loutky v nemocnici blízkost rodiče úplně nahradit nemohou. „Tak jo, ale mohli byste se za chvilku ještě vrátit?“ „Přijdeme rádi, jestli budeš chtít,“ a měli jsme radost z rodinného setkání.

Obešli jsme další pokoje a muzicírovali s ostatními pacienty. „Tak jo, jestli máte ještě chvilku, pojďte za námi.“ Usmívá se Sebastiánův táta. A hned jsme společně navázali tam, kde jsme předtím skončili. Citronky, Severní vítr, Bedna od whisky… Terez přidala i svoje vlastní písničky a bylo to jako u společného jarního táboráku nebo na koncertě.

S písní na rtech jde všechno líp

říká Zdeněk Havlíček (Borský), náš muzikant a muzikolog

Jakou roli podle tebe hraje hudba v procesu zotavování pacientů v nemocnici?

Zdálo by se, že dřevěná loutka může jen těžko konkurovat virtuálnímu vesmíru, který si malí diváci mohou kdykoli „rozsvítit“ na displejích svých mobilů a tabletů. Zdálo by se, že prostá písnička může jen těžko konkurovat záplavě hudby na streamovacích platformách. A přece mě každá návštěva s Loutkami v nemocnici utvrdí o opaku. Loutka se lusknutím prstu stává živou bytostí, kamarádem ve hře. Písnička, kterou si s námi malý (nebo i větší) pacient zazpívá a doprovodí na perkuse, se stává prostorem uvolnění a radosti. Vytržením z všednodenní (často tíživé) reality. Píseň ve sluchátkách a píseň na rtech zkrátka není jedno a totéž. A s písní na rtech jde všechno líp…

Jak jste trávili letošní Velikonoce?

Tak jako obvykle jsem s rodinou už od Bílé soboty pobýval na Sedlčansku, odkud pocházím. V neděli ráno jsem si v kostele Nejsvětější Trojice v Dublovicích (kde varhaničím) zahrál a spolu s místními radostně zazpíval „Aleluja! Živ buď nad smrtí slavný vítěz“. Melodii této staré moravské velikonoční písně jsem si pobrukoval ještě odpoledne, když jsem s dětmi pletl pomlázky (zásadně z osmi proutků). A v pondělí ráno hurá na koledu. V rytmu hodů hodů doprovodů, vajec malovaných a malých zajíčků jsme jako vždy obešli s dětmi všechna stavení mojí rodné vísky jménem Bor. Na jaře, když se příroda probouzí, to tady mám nejraději.

Na první fotce je Jaromír Palme zvaný Fumas, jeden z nezkušenějších muzikantů v našem týmu a výtvarník našich zpěvníků a písní v obrazech. Spolu s ním loutkoherečka Pavla Říhová. Na té druhé pak dva další výteční muzikanti Zdeněk Havlíček (vlevo) a David Noll jsou s námi relativně čerstvě. Zdeněk končí pátý rok a David přesně první! Oba jsou díky svému hudebnímu talentu velkým obohacením našich návštěv.

Rituály jsou pro nás důležité!

Prozradila naše „Terez“ – Terezie Palková

Jakou roli podle tebe hraje hudba v procesu zotavování pacientů v nemocnici?

Hudba je podle mne nejmocnější terapeutický nástroj (ideálně ještě s tancem, ale na to bohužel v nemocnici není prostor). Stále znovu a znovu mne fascinuje, jak rychle a mocně na pacienty působí… a je jedno, zda je to malé, sotva chodící batole, dítě předškolní, teenager, nebo dokonce senior. Už po pár tónech rozzáří na pacientově tváři úsměv, a to většinou i v případech, kdy třeba neměl náladu. Malé dítě přestává plakat a zvědavě naslouchá, senior si spokojeně pobrukuje a pacient s mentálním postižením řičí radostí a není k zastavení. Stává se pravidelně to, že se jakoby nějakým kouzlem změní atmosféra v celé místnosti. Tam, kde byla předtím smutná nebo tíživá, se najednou znatelně odlehčí.

Máš nějakou zvláštní vzpomínku nebo moment, který ti utkvěl v paměti během vašich návštěv v nemocnici?

Jako písničkářka žiju hodně přítomným okamžikem. Často ty nejsilnější momenty zažívám u pacientů, kteří mají větší diagnózu. Vede mne to k jemnosti mého projevu. Když zpívám, sahám v sobě někam do hloubky, a snažím se na toho člověka napojit. Vzpomínám třeba na setkání s malou asi dvouletou, slepou holčičkou, která plakala na posteli bez maminky. Sebrala jsem odvahu, a zatímco se kolegyně věnovala starší holčičce na vedlejší posteli, začala jsem jí jemně hrát. Utišila se a naslouchala… Když jsme odcházely, tak už neplakala. Nebo velký chlapec s mentálním postižením, který při našem veselém zpěvu radostí hýkal, tleskal a přímo šílel nadšením, které by „normální“ člověk ze sebe nikdy nevydoloval.

Jak jste trávili Velikonoce se svými dvěma slečnami?

Každoročně jsme na Broumovsku, kde máme chalupu a velký sad, ve kterém nám zajíček nechává na Velikonoční pondělí poschovávané dobroty. Před tím máme ale ještě rituál, že mu zazpíváme písničku, kterou jsme pro něj asi před čtyřmi lety složily:-) A jinak samozřejmě malujeme vajíčka a pečeme mazanec:-) Rituály jsou pro nás důležité!