U této příležitosti jsme s Karlem Cudlínem připravili exkluzivní rozhovor.

O: Proč ti dávalo smysl přijmout nabídku dokumentovat naši práci? Jak si vlastně vybíráš projekty, do kterých investuješ svůj čas jako fotograf, dokumentarista?

C: Už před FAMU jsem studoval sociálně-právní nástavbu. A nebylo to náhodou. Nejen zachycení lidí a okamžiků, ale i sociální témata jsou mi blízká.

Prostředí nemocnice může na první pohled působit neveselé – zvlášť dětské nemocnice. Ale právě tam může díky práci Loutek v nemocnici vzniknout něco nečekaného. A to je pro mě jako fotografa výzva.

Říkal jsem si, že by se tam dalo vyfotografovat něco dobrého. Něco z té pozitivní energie, kterou Loutky přinášejí. Bylo to téma, které mi nebylo úplně známé. A právě proto mě přitahovalo.

A to, že je pro fotografa zajímavé, se potvrdilo.

O: Pamatuješ si na první návštěvu nemocnice s námi? Co jsi čekal a co tě překvapilo?

C: Nepamatuji si konkrétní první moment. Ale pamatuji si ten pocit.

Překvapilo mě, jak rychle a dobře to funguje. Myslel jsem si, že navázání kontaktu s pacientem bude trvat déle. Že potrvá, než si příchozí získají důvěru dětí a rodičů.

Ale lidé z Loutek v devadesáti procentech případů vědí hned, jak na to. Vědí, jak mluvit, co nabídnout, jak rychle překonat komunikační bariéru a dostat dítě do hry. A funguje to nejen u dětí, ale i u seniorů, i v hospicích.

Překvapilo mě také, jak často se hraje. Původně jsem si myslel, že chodíte jednou týdně do nějaké nemocnice. A ono se něco děje prakticky každý den.

Postupně jsem si uvědomil i to, jak velká organizace vlastně jste. Myslel jsem si, že jde o jednu dvě skupiny. A najednou zjistíš, že je to přes třicet lidí a práce po celé republice.

O: Když se rozhoduješ pro nějakou spolupráci, dokážeš předem odhadnout její potenciál?

C: Můžeš mít představu. Ale ta se za pochodu mění.

Tohle je velmi citlivé téma. Člověk musí zachovávat důstojnost dětí i rodičů. Je tu otázka souhlasů, respektování svobodné vůle být v tak křehké situaci, jakou je pobyt v nemocnici – někdy i samotný boj o život – zachycen.

Překvapilo mě, že většina rodičů nemá námitky. To svědčí o vaší pověsti i o důvěře, kterou máte.

Detailní představu získáš až časem. Po několika návštěvách. Mění se lidé, mění se dvojice loutkářů, proměňují se loutky i představení. A mění se i prostředí.

Jiný přístup jsem viděl na dětské onkologii, jiný v hospici pro seniory, jiný na pohotovosti. Ale překvapivé je, že to funguje všude.

O: V čem je pro tebe toto prostředí jiné než ostatní, které jsi fotografoval?

C: Stejné to určitě není.

Jiné je tím, že i když prostředí není veselé, převládá tam pozitivní náboj. A to u mezních situací, které jsem fotografoval, často nebývá.

Je fascinující, jak děti najednou ožijí. Jsou vytrženy ze stereotypu. Totéž platí pro seniory.

Přijdeš někam, kde to na první pohled nevypadá pozitivně. Někdo leží unavený na posteli, možná na konci životní cesty. A přesto tam převládne něco dobrého.

O: Co je pro tebe při dokumentární fotografii nejcennější?

C: Emoce. A zároveň obrazová kvalita.

Ne všechno, co ve skutečnosti funguje silně, funguje i na fotografii. Ve skutečnosti může být situace plná hudby, slov a gest. Ale na snímku zůstanou jen dvě postavy a mezi nimi prázdno.

Snažím se, aby tam bylo čitelné napětí, vztah, energie. Aby tam byl přesah. Aby to nebylo jen konstatování situace, ale aby v tom bylo možné číst víc.

A u Loutek je tím přesahem i proměna atmosféry v nemocničním prostředí.

O: Proč je pro tebe důležité sledovat věci dlouhodobě?

C: Za jednu hodinu se nic nedozvíš. Můžeš mít štěstí a zachytit výjimečný okamžik. Ale dokument je o čase.

Dlouhodobé sledování ti umožní pochopit strukturu, rytmus, opakování i rozdíly. Pochopíš kontext. A to je pro mě důležité.

O: Byl nějaký moment, který tě zasáhl silně?

C: Dětská onkologie je vždy silná. To se nedá obejít. Vidět, kolik nemocných dětí vlastně je. A vracet se k tomu znovu a znovu.

Zároveň mě ale překvapilo i něco jiného. Jak jsou dnes dětské nemocnice vybavené. Nejen technicky, ale i lidsky. Pokoje působí důstojně. Herna je plná hraček. Personál je vstřícný.

Je vidět, že se přemýšlí o tom, jak děti žijí, nejen o tom, jak se léčí. A právě proto mají Loutky své místo.

O: Dá se srovnat backstage a práce Loutek a Národního divadla, které jsi také rok sledoval?

C: (smích) Backstage Loutek je minimální. Připravují se doma, v kočárkárně paneláku, ve skladu, někdy na soustředění. A pak přijdou do nemocnice a jdou rovnou na oddělení a začnou žít.

Velké divadlo má obrovské zázemí. Všechno se piluje, opakuje, uzavírá do pevného tvaru. Tady u Loutek je velká míra improvizace. Reaguje se na konkrétní dítě. Konkrétní náladu. Konkrétní okamžik. Připravuje se pokaždé exkluzivní divadlo či koncert na míru. A to je zásadní rozdíl.

O: Máš nějakou oblíbenou loutku, která se dobře fotí?

C: Ne konkrétní.

Pro fotografii je někdy lepší jednoduchá, větší, symbolická loutka. Vizuálně funguje lépe než malá propracovaná figurka.

Ale zjistil jsem, že radost nepřináší velikost ani propracovanost. Záleží na tom, kdo ji drží. V rukou dobrého loutkáře funguje jakákoli.

O: Jak vnímáš proměnu zdravotnictví a fotografie za poslední desetiletí?

C: Je to obrovský rozdíl.

Technika, přístup, profesionalita – všechno se proměnilo. Dřív se skoro nepoužívaly rukavice. Lidé stáli kolem nehod jako na divadle. Nikdo neřešil soukromí.

Dnes je tu respekt, důstojnost, ochrana osobních údajů. Některé věci dnes už fotografovat nemůžeš. Někdy je to limit. Ale často je správný.

O: Vidíš paralelu mezi prací fotografa a prací Loutek v nemocnici?

C: Ano. Umění se tady stává službou.

Talent se propůjčuje situaci, která má přesah. Není to jen pobavení.

A fotografie může být také službou. Způsobem, jak uchovat důležitý okamžik, způsobem, jak uchovat emoci. Jak dát význam tomu, co by jinak rychle zmizelo.

V tom je určitě něco společného.

O: Ve své tvorbě často pracuješ v dlouhodobých cyklech – od odchodu sovětských vojsk přes práci kolem Václava Havla až po Ukrajinu. Zapadá pro tebe práce s Loutkami v nemocnici do tohoto oblouku?

C: Každý cyklus je jiný, ale vždycky jde o člověka v určité situaci. Někdy je to historický zlom, někdy politická změna, jindy každodennost, která se na první pohled nezdá zásadní – ale přesto o společnosti vypovídá velmi přesně.

Když jsem fotografoval odchod sovětských vojsk, šlo o velkou dějinnou změnu. U práce kolem Václava Havla šlo o odpovědnost a veřejnou roli. U Ukrajiny či Izraele o dlouhodobý osud země.

Loutky v nemocnici jsou jiné téma. Nejde o politiku ani o historický moment. Ale jde o člověka v křehké situaci. A o to, jak na tu situaci reagujeme.

Protože právě to o nás vypovídá nejvíc.

To, jak zacházíme s těmi nejkřehčími, je vždycky nejpřesnější obraz společnosti.

O: Nedávno jsi s námi byl v Hradci Králové. Jak taková návštěva vlastně probíhá z pohledu fotografa?

C: To je vždycky jiné. Mým úkolem je pozorovat a nerušit – a prostor pokoje nebývá velký.

Někdy je na oddělení hodně dětí a Loutky doslova pádí z pokoje do pokoje. Reagují rychle – krátké vstupy, krátké písničky, rychlé navázání kontaktu a předání energie. Je to intenzivní tempo.

A jindy je času víc. A právě tentokrát to tak bylo.

Dětí nebylo tolik, a tak bylo možné se u každého zastavit déle. Hrát delší pohádky, víc zpívat, víc si povídat. Bylo vidět, že to dětem i rodičům dává prostor nadechnout se.

Pro fotografa je to jiný rytmus. Můžeš sledovat, jak se vztah vyvíjí. Jak se dítě postupně otevírá.

A měl jsem pocit, že se tam ten den dostalo s Aničkou, Fumasem a všemi těmi kůzlátky trochu jara do každého pokoje, kam jsem s Loutkami přišel.

O: V čem je podle tebe síla obyčejného lidského kontaktu?

C: O tom přemýšlím nyní hodně. Nejen v souvislosti s prací Loutek, ale obecně – v době technologií, médií a sociálních sítí.

Dnes jsme neustále obklopeni obrazy, komunikací a reakcemi. Ale skutečných setkání mezi lidmi ubývá. Právě proto jsou dnes cennější než kdy dřív.

O: Z fotografií, které během spolupráce vznikly, vzniká výstava, která představí aktivity Loutek v nemocnici tvýma očima. Co by měl divák pochopit během první minuty?