Proč hrajeme i tam, kde na první pohled žádná nemoc vidět není

Dětská duše se může smát i v nejtěžších chvílích – někdy ale potřebuje pomoc, aby to znovu dokázala.

Na psychiatrii nenajdete obvazy ani sádry. Jen zavřené dveře. A za nimi děti a dospívající. Úzkosti, deprese, samota – jejich rány nejsou vidět, ale bolí stejně.

A tak přicházíme i tam, kde není nic „zlomeného“ navenek. S loutkami, hudbou, příběhem.

Dětské úzkosti nejsou rozmar

Herci Loutek v nemocnici ročně odehrají v nemocnicích, léčebnách nebo na ozdravných pobytech přes 1 400 představení. Nechodíme jen za dětmi po operacích nebo v onkologické léčbě. Přicházíme i za těmi, jejichž nemoc není na první pohled vidět. Za těmi, kteří mají nemocnou duši.

Podle Národního monitoringu duševního zdraví až třicet procent žáků devátých tříd trpí středně těžkou až těžkou úzkostí a depresivně se cítí až polovina. Nejde o statistiku, ale o konkrétní děti, které každé ráno vstávají s obavou, jak den zvládnou.

Závažnost problému potvrzuje i Dětská psychiatrická klinika FN Motol, která má dlouhodobě plno.

„Nejčastějším důvodem přijetí jsou sebevražedné myšlenky a pokusy,“ říká primářka doc. MUDr. Iva Dudová, Ph.D.

Podle prof. MUDr. Michala Hrdličky, CSc., se počet úzkostných poruch dramaticky zvýšil v období koronavirové krize a stále neklesá.

Smích, pohádka a povídání s herci nemají nahradit odbornou péči. Mohou ale otevřít dveře. Přinést úlevu, pocit bezpečí a připomenout, že svět nemusí být jen plný strachu.

Právě z této potřeby vzniklo i naše nové představení. Vypráví o slečně, která nechce chodit ven. Zavřela se doma, protože venku je svět, který děsí. Po představení dostanou dívky na psychiatrických odděleních malý dárek, skládačku origami, jako připomínku toho, že v tom nejsou samy a že strach neznamená slabost.

„Pro léčbu pediatrické populace platí stejná pravidla jako pro léčbu dospělých,“ zdůrazňuje prof. Hrdlička.
Dětské úzkosti nejsou slabostí. Jsou voláním o pomoc. A to bychom nikdy neměli přeslechnout.

Alex je pro nemocné oporou

Naše herečky Alžběta s Markétou nazkoušely představení Jdu ven. V malém divadelním kufříku ožívají manekýni, maňásci i prstové hlavičky. Hra sleduje dívku Alex, která hledá vlastní styl a odvahu být sama sebou, i když je to těžké.

„Po covidu zůstalo hodně dětí uzavřených ve svých světech. Znám to i z rodiny. Úzkosti, samota, ztráta jistoty,“ říká herečka Alžběta, která má k tématu osobní vztah. „Chtěly jsme vytvořit něco, co dětem pomůže zorientovat se v sobě.“

Alex, která je ostříhaná nakrátko, je pozvaná na narozeninovou oslavu, kde bude i kluk, který se jí líbí. Mámě samoživitelce ale nechce říct o peníze na nové oblečení. V tu chvíli se objeví poník, kterého znala z dětství. Přinese jí staré růžové šaty.

„Už nejsem děvčátko,“ řekne mu Alex. Poník se urazí a zmizí. Následně se objeví idol z plakátu – stylizovaná postava „dokonalé“ dívky. Alex pozná, že tohle taky není ono.

„Nejsem to já,“ řekne si a raději zůstane doma.

Když vynáší odpadky, potká starou paní, která upadla při vyhazování oblečení po svém manželovi. Alex jí pomůže vstát.

„Dobří kamarádi se poznají podle jiných věcí než podle oblečení,“ řekne jí babička a daruje jí pánskou košili.

„Jdu ven je příběh o dívce, která vychází ze svého vnitřního pokoje,“ říká herečka Markéta. „Kufřík symbolizuje její uzavřený svět. Je to metafora pro to, co zažívá mnoho dětí: tlak zapadnout, nebýt slabý, být lepší.“

Alex se nakonec rozhodne na oslavu jít. Když jí kluk, který se jí líbí, pochválí její starou košili, pochopí, že styl není o značkách, ale o tom, jak se člověk cítí ve své kůži.

Hra je určena dětem od 8 do 9 let, především dívkám, ale její téma je univerzální. Herečky doufají, že dětem ukáže, že být jiný je v pořádku a že „jít ven“ často znamená i překročit vlastní strach.

Letní dílny

V létě tradičně pořádáme tvořivé dílny v psychiatrických nemocnicích v Opařanech a v pražských Bohnicích.

V Bohnicích jsme loni s partou mladých tvořili hudební animované klipy.
Najdete je i na našem YouTube kanále.

Celým oddělením zněli Beatles i Bruno Mars.
Zpívali jsme všichni:

„You can count on me like one, two, three – I’ll be there…“

A stejně jako ta píseň i naše přítomnost zde říká:

Můžeš se na nás spolehnout. Ať jsi kdekoliv. Ať je ti pět, patnáct, nebo osmdesát.

Tam, kde děti znovu získávají důvěru v sebe i svět

Rozhovor s MUDr. Františkem Alferim, lékařem dětského oddělení Psychiatrické nemocnice v Bohnicích

Jaké místo má podle vás v léčbě duševně nemocných dětí kultura, umění a konkrétně projekt Loutky v nemocnici?
V oblasti duševního zdraví dítěte je nesmírně důležité přijetí, pochopení a citlivá podpora. Kreativní aktivity, arteterapie, ale i různé kulturní programy, se kterými přicházíte, jsou důležitou součástí péče. Jsou témata, která jsou pro adolescenty ve verbální rovině často neuchopitelná nebo příliš tíživá, a tam může přinést pomoc právě umění. Terapeuticky přínosná je i aktivizace pacientů. Někdy je prospěšné v rámci léčebného procesu vystavovat mladé pacienty činnostem mimo jejich komfortní zónu. I k tomu někdy mohou být takové programy dobré. Ať se jedná o zapojení do společných aktivit – například při společné tvorbě a její následné prezentaci ostatním, tak i práce s tématy, která s divadlem přinášíte.

Změnila se skladba pacientů za poslední roky?
Ano, velmi výrazně. Enormní je zejména nárůst psychických obtíží od pandemie COVID-19. Děti vyrůstají v úplně jiném světě – sociální sítě, informační přetížení, současný nestabilní a polarizovaný svět, to vše na ně dopadá mnohem silněji, než si často připouštíme.

Jaký je běžný denní režim hospitalizovaného dítěte?
Pevně strukturovaný denní program je klíčový. Začínáme školní výukou, pokračujeme terapeutickými aktivitami – individuální i skupinová terapie, arteterapie, sport, relaxace. Důležitou roli hrají i volnočasové aktivity, vycházky, možnost tvořit, komunikovat, hrát si. Učíme děti zvládat stres, konflikty, budovat zdravé vztahy a sebevědomí.

Můžete popsat některé nové fenomény, se kterými se ve vaší praxi setkáváte?
Zajímavé je sledovat extrémy v rodičovství. Na jedné straně vidíme děti pod mimořádnou kontrolou – každá minuta jejich času je naplánovaná. Na druhé straně zase příliš brzký přechod k „partnerskému“ přístupu, kdy děti ztrácejí oporu a hranice. To vše se výrazně podepisuje na jejich psychickém zdraví. Naopak fakt, že nyní můžeme více během léčby přihlížet názoru a vůli nezletilého pacienta, i když je odlišný od názoru jeho rodičů, přispívá k naplňování opravdových potřeb některých hospitalizovaných na našem oddělení.

Děkujeme za rozhovor.