Monika s Janou, zvanou Tornádo, se vydaly na Kliniku dětské onkologie v Brně. Hned v prvním pokoji netrpělivě vyhlížel šestiletý Matěj. Neměl dobrou náladu, protože ho čekala další chemoterapie. Na pokoji byl společně se Šárkou, ale ta už je velká slečna, takže zábavu při čekání musela zajistit maminka, a tak jsme přišly právě vhod. Začaly jsme oblíbenými písničkami na přání, které vždy prolomí ledy. Matěj poslouchal a nakonec i trochu chrastil do rytmu. Bylo ale vidět, že ho to moc nebaví. A tak naše herečky zkusily: „Nechtěl bys nějakou pohádku?“ To už se mu zajiskřily oči a vesele přikyvoval. Na přání malého pacienta z toho nakonec byla pohádka O tom, jak se kočička snažila pomoci nemocnému pejskovi. A protože na to sama nestačila, potřebovala pomoc hodného žraloka (Matějova nejoblíbenější hračka, kterou má vždy u sebe). Matěj spolu s panem Žralokem pejskovi ovázali a pofoukali nemocnou tlapku, aby pejsek brzy mohl vyskočit z postele.
V dalším pokoji, na jednotce intenzivní péče, jsme našly malou Adélku. V nemocnici je skoro pořád. Dojíždí sem až z Jeseníku. Adélka podstupuje ozařování a je moc statečná. Užily jsme si spolu příběh O pejskovi a kočičce, ve kterém si oba hrdinové s ní tentokrát spíše povídali, než aby se zabývali svými trablemi. Hlavně si povídala kočka, protože jednu kočičku má Adélka i doma. Někdy je povídání hodně důležité.
A šlo se zase dál, pokoj za pokojem. Obrovskou radost jsme udělaly sérií písníček o koních slečně, která na tom svém zrovna nemůže jezdit, protože bojuje o své zdraví na nemocničním lůžku. V nemocnici byla sama, a tak se naše „Ahoj, můžeme dál?“ setkalo s rychlým přitakáním. Ještě když jsme odcházely z oddělení, tak nám hlavou znělo „Nejkrásnější zvíře, zvíře pro rytíře jmenuje se kůň…“ A my si přejeme, aby malá krasojezdkyně byla brzo opět v sedle.
Oslavili jsme jubilejní 100. narozeniny …a vrátili se o 75 let zpět!
Loutky v nemocnici nejsou jen o těch nejmladších, ale také o těch nejstarších. Pravidelně jezdíme za seniory do Hospicu Dobrého Pastýře v Čerčanech, a tentokrát byla návštěva opravdu speciální. Slavila se tam stovka! Ano, čtete správně, jeden z místních pánů měl rovné sté narozeniny. Strávily je s ním naše herečky Anička a Natálka. Přinášíme vám jejich bezprostřední dojmy.
„Pan Oldřich nás velice vřele uvítal. Vyprávěl nám o svém rodišti u Sázavy, o výletech na kánoi, o trampingu i vandrování, a tak jsme si společně zazpívali staré trampské písničky jako Řeka hučí, Niagára, Letí šíp savanou nebo Vlajka vzhůru letí. Na pokoji jsme strávily víc než půl hodiny a prý jsme ho vrátily zpátky o 75 let! Za nadšení, že umíme zahrát i hity jeho mládí, patří vděk našim vlastním prarodičům. Celá návštěva měla neskutečný přesah a dala nám hodně námětů k zamyšlení o životě, mládí a stáří, o péči o své blízké a radosti ze života. Pán nás nakonec obě se slzami v očích objal. Cítíme veliký vděk za to, že máme možnost díky Loutkám v nemocnici zažívat tak silné momenty a příběhy, a naopak vděk ze strany pacientů nás motivuje dál. Do dalších a dalších pokojů. Tak ještě jednou všechno nejlepší!“ Anička a Natálka
Jenom s Vaší laskavou pomocí můžeme chodit za těžce nemocnými dětmi a seniory! Vaše podpora může znamenat obrovský rozdíl v kvalitě života pacientů, které navštěvujeme! Podpořte nás prosím právě teď.
Loutky sklízí chválu na sítích. #loutkyvnemocnici 
I my děkujeme vám! Návštěva Loutek v nemocnici u jubilanta spustila lavinu reakcí. Pozitivních reakcí! Na naše sociální sítě, především pak Facebook, nám přišla spousta hezkých zpráv. Dovolte nám, abychom se s vámi podělili o některé z nich.
"Dojaly jste mě k slzám. Velká empatie, musel to být pro pána velice silný moment. Děkuji za něho a samozřejmě za mnoho dalších, kterým prosvětlujete dlouhé dny krásnými vzpomínkami."
Iveta Švarcová
"Málokdy píšu nějaký komentář, ale vzalo mě to za srdíčko, tak musím. Jednou nastane čas, kdy bude pro nás vzpomínání to jediné a budeme ho chtít vrátit nebo ještě něco krásného zažít aspoň na chvíli. Díky vám za tu rozeznělou strunu v srdci toho pána. A přeji, ať vás vaše andělská křídla zanesou vždy tam, kde to bude nejvíc potřeba. Hodně štěstí."
Juliana Ulrichová
"Musí to být silný moment, máte velkou empatii. To není v dnešní době tolik časté!"
Martin Doskočil
"Jste úžasné, a mám radost, že se ještě mezi vámi najdou lidé, kteří dávají radost starým a někdy i opuštěným lidem."
Zdenka Krisková
ROZHOVOR s Monikou Řezníčkovou, loutkoherečkou naší organizace
S loutkou se poprvé setkala v dětském Studiu Dům pod vedením paní Evy Tálské při divadle Husa na provázku. Když se pak při studiu na pražské Divadelní fakultě AMU setkala s Miroslavem Krobotem, Markétou Kočvarovou-Schartovou a dalšími kolegy a profesory, naučila se, jak existovat na jevišti a jak loutce vdechnout život. Dnes předává spolu s námi radost potřebným. Dámy a pánové, „naše“ Monika Řezníčková.
Moniko, jak vnímáš práci Loutek v nemocnici?
Spolupráce s Loutkami v nemocnici mi dává v životě velké naplnění. Mám pocit, že jsem něco udělala pro ostatní, pro tenhle svět.
Jaké to vlastně je hrát pro nemocné děti?
Na nemocniční pokoj přicházíme do velmi intimní atmosféry, člověk musí být hodně citlivý, vcházíme do jakéhosi hájemství konkrétní rodiny. Jsem ráda, když se zapojí i rodiče, když si s námi začnou zpívat a hrát. Mám ráda všechny ty zážitky a setkání. Vzpomínám na děti z každé návštěvy i na setkání se svými inspirativními kolegy.
Co pro tebe znamenají loutky jako takové?
Loutkou se může stát cokoli. Muže se mnou hrát peřinka, polštář i malba na stěně pokoje. Třeba i toho v nemocnici. Loutka je přidaná hodnota, která usnadní probuzení představivosti, rozšíří možnosti metafory, mnohosmyslu. Děti zapomenou na bolest, přeneseme je na chvíli mimo nemocnici. Když přistoupí na tuhle naši hru a začnou komunikovat, je to pro mě výhra.
Co je na návštěvách nejlepší?
Mám moc ráda, když se začne hrát pohádka a děti pomáhají vymýšlet příběh, doplní zvuky, loutku, nečekaný děj... Dětská fantazie je bezbřehá!
Děkujeme za rozhovor.