Prázdninový čas v nemocnici je trochu jiný, než ten školní. Děti nemají dopoledne vyučování a tak se den vleče ještě víc než obvykle. O to vděčnější jsou za návštěvu. Zpívali jsme o sto šest písničky na přání a překvapilo nás, jaké písničky maminky vylovily z paměti (Cikán, Kdyby byl Baborov...) Pak jsme hráli O kočičce a pejskovi. Já mám momentálně zlomenou ruku a tak vypadám jako postavička z našeho loga a musela jsem se při hraní trochu šestřit. Přesto se nám podařilo vykouzlit na mnoha tvářích úsměv. Zvláště na neurologii, kde jeden chlapec sice nemohl zpívat, ale zřetelně artikuloval, takže vlastně zpíval s námi a maminka měla nesmírnou radost, že si pamatuje text. A vedle na posteli po chvíli hraní zmizely z čela úzkostné vrásky jedné dívence z Polska. Tyhle okamžiky jsou malý zázrak a my jsme za ně opravdu vděčni.
Marka a Tonda