„Jééé to je krásný. Jedno přání tu nechám na urgentním příjmu a to druhé dám vedle na pohotovost, tam si všichni poděkování také zaslouží.“ říká MUDr. Jitka Dissou, která má na starosti dětský urgentní příjem a pohotovost ve Fakultní nemocnici v Motole, když od nás dostává pohlednici. Na její zadní straně je poděkování všem lékařům, kteří v této těžké době pomáhají pacientům v nemocnicích a na té přední obrázky od výtvarníků, kteří alespoň takto posílají pozdravy do míst, kde je teď opravdu mizerně.
Při našich návštěvách vidíme, jak lékaři celé měsíce v této době bojují a epidemiologická situace se stále mění jako na houpačce. A i když v dětské části nemocnic to bývá lepší než u dospělých pacientů, ani zde odliv personálu, dlouhodobá únava a vypětí nikomu na dobré náladě nepřidá.
Proto se snažíme během našich aktuálních návštěv část našeho času nyní věnovat právě i lékařům a sestřičkám, kteří jsou v neustálém kontaktu s pacienty. Někdy jen poděkujeme, popřejeme spoustu síly a předáme pohled. Jindy se sestřičky zastaví a spolu s námi si zanotují písničku na přání. Vždycky jsou ale rádi, že na to všechno nejsou sami.
Paní primářka má k loutkovému divadlu velký vztah. S tetou, která amaterské loutkové divadlo hrála až do svých osmdesáti let chodila již jako slečna na každou divadelní premiéru a hltala pohádky, které malí hrdinové přinášejí. Moc dobře rozumí tomu, jakou moc příběh, který děti vtáhne i samotná loutka mohou pomoci. A tak naše pravidelné návštěvy na oddělení velmi vítá. Kryštofa a Mirku pozvala do své kanceláře, která se nachází hned za kójemi urgentního příjmu a i vy můžete být při tom:
Jaká je paní primářko práce na urgentním, příjmu, na pohotovosti?
Především je nepřetržitá. Být k dispozici 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Každý měsíc, celý rok. Přesně od toho tu jsme.
Podstatou naší práce je nejen pomoci všem těm co přijdou, nebo jsou přivezeni sanitkou. Mezi jednudušími chorobami musíte poznat zda při něčem co na první pohled vypadá jako běžná viróza, není třeba srdeční zánět, nebo co se vlastně děje, když se dítě dusí … je potřebné poskytnout maximální možnou péči. Mezi tou spoustou pacientů musíme doslova vyhmátnout ty, kteří jsou ohroženi na životě. Poznat co je opravdu závažné. Nesmíme dopustit, aby takové děcko odjelo domů a tam selhalo. Část pacientů ošetříme a propustíme, část jich posíláme na vysoce specializovaná pracoviště v lůžkové části naší nemocnice, kde s lékaři a sestřičkami zůstanou. I pro nás je těžké když sem pacient přijde se zdánlivou drobností, a pak se zjistí jak vážný je jeho stav. Bolest břicha někdy může být i rakovina tlustého střeva.
Pomáhají Vám Loutky v nemocnici ve vaší práci?
Ano velmi! Děti se při čekání nudí, je to dlouhé. Zejména pokud je vám špatně. Zvlášť o svátcích, třeba těch vánočních čekací doba může dosáhnout až 5 hodin. To bychom potřebovali abyste tu s námi byli celý den. Na jiné myšlenky v takovou chvíli potřebují přijít i rodiče. Tablet ani televize opravdové divadlo nenahradí.
Jak se změnila vaše práce v této době?
Ubylo některých úrazů. Není tolik zlomenin ze sportů.. To že děti jsou zavřené doma strukturu naší práce mění. Nejezdí ani tolik záchranek od dopravních nehod, když jsou uzamknuté hranice okresů. Samozřejmě ale mnoho akutních nemocí i úrazů zůstává. Například ty spojené s vysokou teplotou. Ne vždy se jedná o covid, ale vše je třeba prověřit. A také pády na hlavu. Přibylo také mladých lidí s psychickými problémy a problémy se závislostmi. A než slezl sníh, bylo letos hodně úrazů z bobování. Děti jezdili všade.
Na dospělé pohotovosti je to ale úplně naopak. Tam je nápor nebývalý už dlouho. Lidé nejezdí jen s covidem, ale častos covidem a dalšími problémy. Pacienty teď opravdu není snadné umisťovat. V nemocnici je vážně plno. Abychom kolegům alespoň částečně pomohli, rozhodi jsme se, že zde bereme děti nikoli do 18 let, ale do 30. Takže se tu nyní setkáváme i s úplně novými pacienty.
A co děti a covid?
Samozřejmě i k nám chodí takoví pacienti. Většinou nemoc snášejí docela dobře. Ale bohužel již přibylo i dětí s postcovidovým syndromem. Mají často opět teploty, zvětšené uzliny, vyrážky a nezřídka jim těžce selhává srdce. Během půlhodiny se prudce zhorší a končí na ARU (anesteziologico resuscitačním oddělení), naštěstí rychlost, se kterou jim dokážeme pomoci i podpůrná péče jsou u nás na takové úrovni, že většinu těchto pacientů zachráníme a odcházejí bez trvalých následků, alespoň co zatím o nemoci víme. Snad si ani nedovedu představit, jak jsou na tom lékaři v malých přetížených nemocnicích, kde jim ve stejné situaci nezbývá než se snažit o převoz pacienta.
„Moc děkujeme za to, že jste nás nechala nahlédnout pod pokličku vaší práce, paní primářko. Budeme tu s vámi pravidelně a slibujeme ještě více návštěv během svátků,“ loučila se paní primářkou Mirka a společně jsme odcházeli s pocitem ujištění, že pomůžeme-li dětem čekání zkrátit a vydržet, zlidštit tuto dobu nejistoty, jsme velkým přínosem. Jsme součástí pohotovosti. A také že můžeme přinést okamžitou úlevu.
A tak jsme se zase s chutí vrhli do plné čekárny. Děti i rodiče se k nám spontánně přidávaly. Přidal se i malinký Lukáš a začal hrát s námi. Celá atmosféra se totiž změnila, byla to radost. Jeden kluk mě zaujal - Samík, vypráví Mirka. „Postupně se k nám přiblížil, měl v ruce jakousi dětskou vysílačku, vypadal tak na tři roky a tenhle malý kluk nám dal z ničeho nic palec nahoru, zastrčil svoji vysílačku, a pohupoval se v rytmu našeho zpívání. I tatínek vypadal, že se pod rouškou hodně usmívá a když odcházeli, celým svým viditelným obličejem dával najevo, že se mu to také moc líbilo. Samíkův palec nahoru mě přesvědčil že loutky jsou stále in. A brzy se s ujištěním i palcem nahoru přidali také sestřičky a lékaři, kterým jsme děkovali za jejich práci a rozdávali pohledy se srdcem a nápisem: "Loutky v nemocnici děkují všem obětavým lékařům a sestřičkám."
Loutky v nemocnici pomáhají nejen dětem, ale i lékařům, aby se zase smáli.
Přispějte prosím na rozšíření našich návštěv na dětské pohotovosti a urgentním příjmu v nemocnicích v Čechách a na Moravě.
