Včera v Motole spousta malých výher....ne našich, ale dětí.....Na neurochirurgii jsme zpívali pro dva velké kluky a malou holčičku. Tak jsme střídali písničky podle velikosti posluchačů, ale nakonec se stejně ukázalo, že všichni rádi zpívají cokoli. Když jsme se už loučili a chystali se za dětmi na pokoj, ten jeden velký kluk se ptal, jestli se ještě vrátíme. Řekli jsme mu, že jdeme ještě na další oddělení, ale chvíli jsme si povídali. Byl v nemocnici úplně bezprizorní, říkal, že dlouhou chvíli si nekrátí ničím. Druhý kluk alespoň luštil křížovky. Když jsme odcházeli, tak ti dva seděli vedle sebe v herně a luštili spolu křížovku. Myslím, že předtím, než si společně s námi zazpívali, se nekamarádili. To byla veliká radost a povzbuzení. Na neurologi jsme zahráli marionetkovou princeznu Zubejdu - maminka i děti se smály a to nás moc bavilo. Když jsme šli za malým Péťou na pokoj, vedle na postýlce chlapeček spal a maminka zpívala s námi a posílala písničky synkovi do ouška. Pak se probudil a rovnou s námi začal zpívat. Bylo to báječný. A je to paradoxní, že ačkoli v nemocnici, na jipkách, odděleních, kde jsou vážně nemocné děti, často se stává, že jsme všichni alespoň na chvilinku úplně šťastní. Na ORL jsme potkali samé děti, které byly těsně před propuštěním. O to bylo veseleji. Zpívaly a hrály báječně a povídaly a povídaly až do setmění, pejsek s kočičkou z toho spokojeně usnuli a nakonec jsme si zazpívali Fumasovu písničku o koni Převalského, který se převalil na druhej bok a rozloučili jsme se. Dopříště oprášíme pořádně koledy, protože děti už je chtějí zpívat....