Bylo to dneska v Motole divadelně pestré. Na neurochirurgii jsme hráli s Fumasem pohádku o tom, jak pejsek a kočička myli podlahu. Ale hlavně jsme zpívali, protože pětiletá Míša byla nevyčerpatelná studnice všemožných písniček-od Waldemara Matušky po skupinu Kabát. A Vanesce, která do Motola přijela až z Martina, jsme zpívali slovensky Prší, prší, len sa leje, nezatváraj milá dvere......i maminka a slečna dobrovolnice, která si s dětmi přišla také hrát a taky byla Slovenka, se zdály být potěšeny.
Na ORL jsme tahali řepu a byla tam krásná atmosféra, všichni měli smysl pro humor a tak jsme se i trochu špičkovali a vzájemně bavili. Maličká holčička neslyšela, ale na kastanětky hrála a nakonec jsme si poděkovaly ve znakovém jazyce. Ale to byla jen taková třešnička, vlastně jsme si, myslím, rozuměli všichni i tak. Na kardiochirurgii došlo na marionetky. Užili jsme si to všichni, děti seděly, ani nedutaly a maminky se usmívaly vtipům určeným taky pro ně. Však v Červené Karkulce je pro ně místa dost.
Krása. Řekla jedna maminka. Ale krása to byla pro nás. Taková spolupráce a chuť a ochota si hrát.
Káča