Brno je totiž místem mezinárodních setkávání. Já a Fumas jsme Pražané, Mina je z Brna a Janka ze Slovenska. Jááj, to bylo radosti , když jsme se objímali v hale Dětské nemocnice. Rozdělili jsme si úkoly. Já s Fumasem na neurologii a onkologii, Mina s Jankou na internu, chirurgii, ORL a oční.

Dětí bylo moc. Jídelna, kde jsme hráli Budulínka, praskala ve švech. Děti na neurologii bývají velmi aktivní. Není jednoduché je zaujmout, myslím tak, aby seděli a v klidu sledovaly pohádku. Tady to probíhá prostě trochu jinak. Malí pacienti pochodují, nahlížejí mi do kufříku s loutkami, a nosí si svoje hračky, které se snaží zapojit do hry. Tak se stalo, že pan doktor (Ondra) vyšetřoval kromě nastydlého Budulínka také Eliščino prasátko. Babička (Břeťa) s dědou(Dominik) byli pořádně akční. Chytat rozpustilá liščata není nic jednoduchého, a oni to zvládli skvěle. Zpívalo se a tančilo. Doufám, že i ručičky na nemocničních hodinách poskakovali o něco rychleji a radostněji.

Na onkologii je naše hraní zase úplně jiné. Chodíme po pokojích, kde jsou naši broučci upoutáni na postýlky. Tady přijdou na řadu hlavně hudební nástroje a Fumasova malovaná písnička o lotrovi Babinským. Zpívání nás nejen rozveseluje, ale i spojuje. Tvoříme na chvilku takovou malou českomoravskou hudební společnost.

Přejeme dětem, abychom se už více v nemocnici nemuseli potkat, raději někde v divadle. Přejeme jim i maminkám dobrou mysl a zdraví. Co víc si můžeme přát. Snad jen to, aby jaro skutečně přišlo a přineslo nám slunce.