Na dětské chirurgii v Thomayerově nemocnici je krásná prostorná herna, kde jsme si připadali jako v koncertním sále. Děti hrály s radostí na nástroje a ty, které musely zůstat připoutané v postýlkách, se dokonce vrtěly do rytmu, jak jen mohly. Vtipná byla rozmluva s velkýma klukama, kteří nakoukli do herny, co že se to tam bude dít, a když viděli samé malé děti, tak se otočili a chystali se zpátky na pokoj. Nabídli jsme jim, že zahrajem, co budou chtít, ale správně odhadli, že jejich oblíbenou muziku v repertoáru (zatím) nemáme a punk prý hrajou už jen starci. Z legrace jsme si chvíli ještě vzájemně oponovali, bylo znát, že tahle diskuze nás (za "starý" pankáče) a hochy (za new generation) baví a se smíchem jsme se nakonec rozešli. Vlastně už tohle setkání přispělo k hezké a uvolněné atmosféře po celou dobu hraní. Vážně moc, moc krásné odpoledne s dětmi a dospěláky na chirurgii.Na neurologii to bylo fajn, možná trochu smutno na začátku, ale po pohádce odcházely děti i maminky snad malinko veselejší.
Jen na psychiatrii to byl dneska tvrdý oříšek. Děti jsou prima, živé,
chtějí si hrát, všechno vyzkoušet, ukázat, co umějí, což naprosto
chápeme a s povděkem přijímáme. Jen je jich tam opravdu hodně a byly i chvíle, kdy to bylo náročné ukočírovat. Sestřičky nám pomáhaly s dětmi komunikovat, aby se na každého dostalo a nikdo se necítil opomenutý. Když měly děti v rukou nástroje, nechali jsme je s Fumasem řádit, chrastit, bubnovat co to dá, aby ze sebe dostaly tu energii, kterou vydat chtějí a potřebují. Při pohádce pak byly jako myšky a báječně spolupracovaly. Nevím, jestli to bylo i tím, že jsme je předtím nechali se vybubnovat a vyřádit. Každopádně pohádku o tom, jak pejsek s kočičkou myli podlahu, sledovaly se zaujetím a hlavně ji přijaly i větší děti, což jsem, přiznám se, tentokrát vůbec nečekala. A mně i Fumasovi se,
myslím, dost ulevilo.

Káča Tschornová